Jaroslav Šonka: Arméni a Turci
V jednom ze sálů berlínské červené radnice visí šestimetrový obraz Antona von Wernera. Popisuje závěr Berlínského kongresu v roce 1878.
Na pravé straně malby jsou tři delegáti v červených fezech. Reprezentanti Osmanské říše. V závěrečném dokumentu se zavázali k ochraně menšin. Zanedlouho ovšem došlo k polarizaci světového dění a národní uvědomění, se všemi pozitivními kulturními vlastnostmi, ale také s obrovským šovinistickým vlivem, začalo rozkližovat Evropu. Berlínský podpis nikoho nezachránil.
Dnes mohou nedovzdělaní čeští politici bájit o ideálu národního státu, ba někteří i o tom, že evropská identita neexistuje. Jenže tahle pozice není ani 150 let stará. Národní stát je poměrně pozdní pojem. V Osmanské říši vzniklo takto Mladoturecké hnutí. Původně mělo kontakty i s národním hnutím arménských Dašnaků, kteří také kritizovali „nemocného muže na Bosporu“, starou Osmanskou říši. Kontakty se však brzy změnily v konflikt.
Vůči menšinám, zejména proti Arménům, začalo mladoturecké hnutí stále častěji vystupovat násilně. Masakry netureckého obyvatelstva nepřišly poprvé, ale v letech 1895-6 byly masivní. Po Arménech začalo pošilhávat carské Rusko, které souvisle, a zajisté koloniálně, expandovalo v celé černomořské oblasti. V Rusku vznikl podstatný arménský exil a během první světové války dokonce existovaly v ruské armádě arménské jednotky. Což posilovalo v Turecku pocit, že Arméni jsou zrádci.
V únoru 1915 se začaly odehrávat masakry arménského obyvatelstva prakticky ve všech velkých tureckých městech. Arménští vojáci a důstojníci turecké armády byli odzbrojeni, někde také povražděni. V březnu Turci zvítězili nad britskými výsadkovými jednotkami v bitvě u Gallipoli a jejich znovu získané sebevědomí posílilo pronásledování zdánlivého vnitřního protivníka. V květnu 1915 vznikl k řešení arménské otázky takzvaný „Deportační zákon“. Díky němu se rozjela genocida, kterou si letos jistě ještě párkrát připomeneme.
Kdo by se jel podívat do Berlína na zmíněnou malbu, může skočit ještě do sousední Postupimi. Je tam tzv. Lepsius-Haus. Johannes Lepsius sbíral doklady o arménské genocidě, které jsou tam dnes vystaveny. A když potom navštívíte ještě Istanbul, můžete se někde v kavárně pobavit s vládně indoktrinovanými Turky, kteří tvrdí, že žádná genocida nebyla, nebo i s mladými, kteří se staví vůči oficiálním stanoviskům kriticky.
Genocida Arménů prostě není ani po jednom století uzavřenou záležitostí, tím méně zahojenou ranou. Je třeba o ní diskutovat. Zejména v zemi půlměsíce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.