Jaroslav Šonka: Německé Rakousko

4. březen 2015

Glosa

Dnes před šestadevadesáti lety se v tehdejším Československu odehrála nešťastná věc. Zanechala bolestivou stopu a vymstila se všem tehdejším obyvatelům země. Právě naplno probíhala mírová konference ve Versailles a jejím heslem bylo sebeurčení národů. To ovšem platilo pro poražené Německo a rakouské Němce v menší míře.

Vznikla tím pádem i hnutí ke sjednocení německy mluvícího obyvatelstva. Pojem národního státu v Evropě straší dodnes – a nejedná se jen o nedávnou historii následnických států Jugoslávie či interpretaci Ruska v projevech diktátora Putina.

Prosadit vizi národního státu v Čechách a na Moravě nebylo lehké. Zde existovala řada národností, i když většinou se společnou historií – včetně historie problematické. Kmenovým představám odporovala fakta, mezi našimi Němci byli různí Stehlíci a Sykorové, zatímco zakladatelé Sokola se jmenovali Tyrš, a Fügner. To tehdy nikdo nechtěl pochopit a poslední soustátí spojující národy, Rakousko-Uhersko, se především kvůli národním hnutím rozpadlo. „Mým národům“ nadepisoval svá sdělení císař. Sentimentální vzpomínka.

Dlouholetá převaha německé kultury ovšem ve střední Evropě zanechala stopy. V roce 1848 spolu ještě revolucionáři dvou největších etnik hovořili. Po roce 1890 se už cítili být protivníky. V Českých zemích bylo na tři milióny Němců, a ti neviděli nic lákavého na představě, že se připojí ke státu Čechů a Slováků. Připadala jim směšná. Proto vyhlásili stát Deutschösterreich, tedy Německé Rakousko, které se mělo připojit k nové Německé říši.

Nové Československo s vojensky silnými legiemi, bránilo své posléze ve Versailles potvrzené hranice, které na české straně byly hranicemi po staletí stabilními. Se třemi milióny německých Stehlíků a Sýkorů, ovšem také Seligerů a podobných. Mimochodem, Josef Seliger byl sociální demokrat, který na počátku Československo striktně odmítal.

Dnes o těch věcech moc nevíme. Proto se také drží radikálně odlišné interpretace 4. března. V sudetoněmecké perspektivě šlo o nacionalistický exces nového Československa, kdy zahynulo 54 protestujících neozbrojených sudetských Němců v několika městech. Pro Čechy to byl pokus o znemožnění vzniku Československa.

Z obou pohledů to ale byl výsledek poměrně scestné koncepce národního státu. Nějaké setkávání podél společných tradic a společné historie tehdy nebylo aktuální. A nejhorší mělo teprve přijít. Po dvaceti letech se rozhořela světová válka, v níž nabyl nacionalismus vražedné rozměry. I proto je dnes lepší vidět společné tradice, než budovat obraz protivníka.