Jaroslav Šonka: Varšavská smlouva kaput

Rangsdorf – tady přistálo na vojenském letišti před sedmdesáti lety, 20. července 1944, letadlo s hrabětem Stauffenbergem. Vracel se z východního Pruska a myslel si, že Hitler jeho pumový atentát nemohl přežít. Mýlil se a byl den nato v Berlíně popraven. Dodnes se diskutuje o etických rámcích vojenské činnosti a dnes panuje názor, že vojenská etika neobsahuje jen poslušnost, ale také povinnost odporu tam, kde diktátor porušuje pravidla lidství.

Pak je tady Wünsdorf, velká vojenská oblast s tradicí pruskou, nacistickou a později sovětskou. Tady se na speciálním nádraží vykládaly sovětské tanky, které posléze brázdily obrovské cvičiště v okolí. Měly být hrozbou nedalekých západních sousedů. Zasloužily se však - nechtěně - také o to, že se ona krajina lužních lesů a písečných přesypů zachovala. Tanky jsou méně destruktivní než traktory. Dnes je tohle nádraží zarostlé, budovy se rozpadají, město části areálu využívá, dnes však již jen k mírovým účelům.

Po tom, co byla 1. července 1991 v Černínském paláci zrušena Varšavská smlouva, začal exodus sovětských, pak ovšem již ruských vojsk zpět do Ruska. Z této braniborské krajiny odešli poslední ruští vojáci se svou výzbrojí 1994, tedy před dvaceti lety. Německo se snažilo tento proces urychlit a poskytlo finanční prostředky pro stavbu bytů v Rusku.

Podstatná část peněz se ovšem ztratila a tak početné rodiny ruských vojáků žily ještě dlouho dost nedůstojně ve stanových městečkách. Nikdo se o ně moc nestaral. Pan Putin ovšem úctu k vojákům obnovil a vojsku dal – ze své perspektivy – opět patřičnou roli. Měli bychom to hodnotit na základě historické zkušenosti. Na kterou ovšem nesmíme zapomenout.