Jaroslav Veis: Dvojí srpen

Je tu však jeden podstatný rozdíl. Němci byli v rámci převažujícího českého národního stereotypu odvěcí soupeři, ba nepřátelé a Hitlerova třetí říše se nijak netajila chutí Československo zlikvidovat. Mírová hráz Sovětský svaz, který vtrhl do Československa v noci z 20. na 21. srpen 1968 se však tvářil jako moderní verze národními buditeli obdivovaného slovanského dubiska a jen menšina si uvědomovala, že doširoka rozpřažená přátelská náruč je ve skutečnosti maskovanou tlamou predátora.

A nebyli to jen komunisté, kdo upírali obdivné pohledy ke Kremlu. Svaz československo-sovětského přátelství byl hned po odborech druhou největší organizací v tehdejším Československu – a to v odborech byl už kvůli vánočním kolekcím pro děti zadarmo skoro každý.

Jedenadvacátý srpen zkrátka zůstane navždy zapsán v českých dějinách jako symbol okupace, věrolomnosti a mocenské bezohlednosti impéria na východě. Byl to den, který přepsal dějiny, řekl by dnes nejspíš sportovní komentátor. Dunění leteckých motorů na noční obloze, rachot tankových pásů na dlažbě historických měst a neštovicemi kulek poďobaná čelní fasáda Národního muzea proměnily osvoboditele z pětačtyřicátého v okupanty z osmašedesátého.

Odvěký německý problém tenkrát nejen pro mou generaci zcela ustoupil do pozadí. Nahradil ho problém sovětský, zkrátka ti za – píp – Rusáci. Od té doby, když se řeklo okupant, vybavila se dřív placatá čepice sovětského důstojníka zvaná elpíčko než typická německá helma, připomínající táborový kotlík.

A co víc, jedenadvacátý srpen svou černou pověst v českých dějinách utvrdil hned při první příležitosti o rok později. Masové demonstrace československých občanů proti sovětské okupaci v Praze i v dalších městech však tentokrát nerozehnala okupační armáda. Na demonstranty útočili, stříleli a zabíjeli Lidoví milicionáři a členové Sboru národní bezpečnosti, do ulic vjely tanky se znaky Československé lidové armády.

O pár dnů později podepsali Zákonná opatření, na jejich základě byly potrestány a perzekvovány stovky zatčených, stejní vládní představitelé, kteří rok předtím podepsali potupný moskevský protokol. Okupační vojska mohla na svých základnách v klidu olejovat zbraně a sovětský vůdce Brežněv mohl, kdyby se ho někdo z Prahy odvážil zeptat, jen se stakanem vodky v ruce vzkázat to slavné sovětské – Eto vaše dělo!

Je proto třeba si připomínat oba jedenadvacáté srpny, v osmašedesátém i v devětašedesátém. Oba se na nás podepsaly. Ten první traumatem národa jako oběti agrese, ten druhý traumatem národa, který si nechal svými vlastními představiteli prodat duši.