Jaroslav Veis: Krátké století

11. prosinec 2014
Glosa

Britský historik Eric Hobsbawm přišel s konceptem krátkého dvacátého století, které začíná v roce 1914 a končí v roce 1989. Je krvelačné, obnáší dvě horké války světové a jednu studenou, Hitlerův holocaust, Stalinovy gulagy, atomovou bombu, člověka na Měsíci, rozpad sovětského impéria, zkrátka víc, než pět úplných století obyčejných.

České století podle Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, jehož poslední díl jsme v neděli mohli vidět v České televizi, je taky krátké, jen o tři roky posunuté a rovněž popisuje spoustu událostí, o nichž lze říct, že by bylo lépe, kdyby se nestaly.

Bylo by přesnější, kdyby se ten seriál jmenoval ne České, ale Československé století, protože právě s československým státem zachází i schází. A jisté nedorozumění může vzniknout z toho, že autoři činí to, co hlásá podtitul seriálu – že jde o století podle Kosatíka a Sedláčka. Je to jasně deklarováno, avšak publikum to od počátku bralo jen jako v dnešní době běžné marketingové přehánění.

Lidé před monitory očekávali dnes tak oblíbené dokudrama – tedy víceméně přesně zahrané epizody z dějin. Autoři je však vypekli a přinesli mu zejména epizody, které ani nepředstírají, že se odehrály, a které mají dějiny dokreslovat a nikoli ilustrovat, čili doslova osvětlovat. České století tak diváky spíše znejistí, aniž by jim něco osvětlilo.

V případě epizod nezažitých nebo v čase už vzdálených, takový postup prochází. V případě dějin soudobých, dosti přesně zaznamenaných kamerami i mikrofony, jimž byly věnovány poslední části seriálu, však nedorozumění mezi autory a publikem spíše umocní. A nadsázka jednoho recenzujícího historika, že podle dialogů dílu věnovaného roku 1989 by se mohlo zdát, že vhodnějším kandidátem na prezidenta než nejistý a nic neříkající Václav Havel by byl cynicky pragmatický poradce posledního komunistického premiéra Oskar Krejčí, vlastně zní dosti oprávněně.

A tak co nejvíc utkví v paměti, nejsou slova, ale provokující obrazy, opět bez nároku na historickou věrnost. Třeba kompozice „Nahý prezident Beneš se dozvídá o mnichovské dohodě“. Nebo „Portrét filozofa Patočky nad bezejmennou konzervou“. Konzerva obrazu dominuje natolik, že zastíní filozofovu tvář, navíc totožnou s tváří plukovníka státní bezpečnosti Žitného ze seriálu o majoru Zemanovi.

Co filozof říká, v paměti neutkví, obličej nad konzervou ano. Možná nedorozumění, možná provokace, možná jeden z těch paradoxů, které ke krátkému století po česku patří.

autor: Jaroslav Veis
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.