Jaroslav Veis: Máj kdysi a dnes

Průvod byl pro žáky povinný. Na přehlídku bych tenkrát šel i dobrovolně, v devíti letech jsem nebyl žádný pacifista, ale nikdo mě tam nezval.

Vrcholným zážitkem tak byly ony alegorické vozy v prvomájovém průvodu, na nichž vítězil například družstevní rolník nad americkým broukem nebo lidovědemokratický voják nad americkým prezidentem Eisenhowerem. Dějiny jsou plné paradoxů, a tak jsem si alegorické vozy užil už jako zralý muž ještě jednou. Bylo to na Macy’s Thanksgiving Parade v New Yorku. Na vozech se vznášeli v nadživotních rozměrech Mikcey Mouse, Spiderman a další světoví giganti.

No, a pak jsem si letos na slavné májové dny musel vzpomenout znovu. Sedmdesát let po skončení druhé světové získaly opět paradoxní ráz. První v podobě sešlosti na výstavišti u Křižíkovy fontány, která patrně začíná pro zdejší komunisty nabývat stejně symbolického významu jako Leninovo mauzoleum pro jejich ruské soudruhy. To si fakt velký český vynálezce nezaslouží. Jeho příznivci by se měli ohradit a žádat, aby se komunisté raději scházeli na některém z brownfieldů, které zbyly po velkých stavbách socialismu – taky jedno mrtvé klišé.

Ještě o pár řádů bizarnější byl letos paradox přehlídkový. Představivost byla na tu scénu chabá: český prezident Miloš Zeman odjíždí přes zřetelnou nechuť vlády i většiny veřejnosti do Moskvy, aby předvedl postmoderní variaci na téma chytrá horákyně, tedy chytrý horák: na Rudém náměstí nebyl, přehlídku ruské vojenské moci sledoval v televizi uvnitř Kremlu, kde pak složil hold prezidentu Putinovi v jeho rodné řeči.

Nikdy by mě nenapadlo, že kubánský prezident-diktátor Raul Castro to pojme mnohem elegantněji a – je mi líto – moudřeji. Do Moskvy přijel 8. května, kdy si konec války v Evropě připomíná celý svět, poklonil se padlým, a v den přehlídky byl ve Vatikánu, kde složil papeži Františkovi poklonu také v jeho rodné řeči, jež je ovšem i rodnou řečí Castrovou.

O tři dny později zazněl zahajovací koncert Pražského jara. Tradiční Mou vlast hrál poprvé německý orchestr, filharmonici severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Nebylo většího symbolu cesty, kterou Evropa urazila od válečných hrůz, hlubšího vyjádření úcty obětem největšího konfliktu dějin. Prezident Zeman v Rudolfinu chyběl.