Jiří Stránský: Červená karta

Má to svou logiku: proč by měl naslouchat davu kavárenských povalečů, kteří mu - s červenými vylučovacími kartami v prstech - hodlají oznamovat, že SE HO CHTĚJÍ NA NĚCO ZEPTAT. A už mu to několik dní s podezřelým předstihem prozrazují.

To se radši nechá odvézt na Albertov. Tam se už o hodně dřív kolem místa, kde něco bude říkat, nastraží jeho příznivci pod taktovkou kamaráda a soudruha Veleby. Jemuž se panovníkova obrana moc nevede.

O to víc by nejenom mě potěšilo, kdyby se ti s červenými kartami (a asi i já) vydali na Albertov, i když v opačném směru, než jak tomu bylo před pětadvaceti lety, aby panovníkovi taky tam řekli, že se ho fakt jen chtějí na něco zeptat. Pokud se šikovně neschová za virózou. Taky nevím, jestli panovník nehledá nějakého dobrovolného Zifčáka, který by se od povalečů jakoby nechal zabít coby signál pro panovníkovu bývalou stranu, aby se chopila klacků.

Jedno je mi ale jasné: že se na počest pětadvacetiletého výročí sedmnáctého listopadu nebudeme nudit. I proto, že od studentů, s nimiž si chodím povídat, vím, že díky panovníkově mluvě se za něho stydí i oni a že kvůli tomu jsou mnohem vnímavější ke všemu, co sedmnáctý listopad znamená, co přinesl, na co ukázal prstem. A že předtím to opravdu nebylo tak, jak je popisováno v jednom seriálu, co se - tuším - nazývá Vyprávěj.

Taky se těším, jak se k tomu výročí bude stavět strana, která tenkrát přišla o vedoucí roli. Jestli třeba její předseda neobohatí oslavy podobným výrokem, který před druhou světovou válkou řekl v Parlamentu jeho předchůdce Klement Gottwald: že se byl v Moskvě učit, jak buržoazii zakroutit krkem. Teď jenom nevím, jestli se to taky nevztahuje na kavárenské povaleče.

Onehdy jsem o tom vyprávěl gymnazistům a ti se ohromně bavili: Gotwaldův následovník je nezajímal, chtěli spíš znát definici kavárenského povaleče podle prezidenta. Ti už si takového prezidenta nezvolí. Což jim trochu závidím.