Jiří Stránský: Dobrý den

11. duben 2014
Glosa

Dobrý den. Mám kamaráda, opravdu blízkého (kdysi dávno jsme spolu několik let kutali uran).

Občas se jdeme spolu projít (pokud je pěkně), či si někde dáme koňak. Taky spolu jezdíme tramvají a to se mi moc líbí – ne proto, že jezdíme zadarmo (koňak tam neprodávají), ale proto, že se už dopředu těším, jaký můj kamarád způsobí rozruch: při vstupu do jakéhokoliv prostředku hromadné dopravy nahlas a slušně pozdraví. Tramvaj je na to nejlepší, není v ní takový randál. Pokaždé všem popřeje krásný den (v podvečerech či večerech se nepotkáváme – patříme mezi starce, co pořád ještě rádi vidí na cestu).

Pokuste se o tu představu – že stojíte či sedíte v tramvaji a přemýšlíte si, něco si čtete, nebo nasloucháte moudrostem své ženy či některého taky už stárnoucího dítěte. A do toho nastoupí dva dědci, a ten vepředu, ten větší a vlasatější velmi nahlas řekne: VŠEM PŘEJU KRÁSNÝ DEN! Už jsem se naučil přidat k pozdravu, ale ne tak hlasitě.

Ti starší se většinou leknou – jsou zvyklí na leccos, ale tohle se jim v životě nestalo. Neradi se lekají morousové - naštve je to. Reakce odpovídají různosti povah. Od „takové mám nejradši“ po „ať si jde zdravit jinam, blbeček“. Občas lze rozpoznat zbytky minulého režimu: komunisté jsou největšími ochránci lidských práv, nejvíc těch svých, samozřejmě, takže se už dvakrát stalo, že jeden řekl, že narušujeme (mám čest být zahrnut do výčitek, ba i nadávek) soukromí svých spoluobčanů a na to nemáme právo. Jednou jsem se toho pána přímo zeptal, je-li členem KSČM, a on mi to skvěle potvrdil: „Co je vám do toho?!“ Ale to jsou spíš výjimky, povětšinou jsou pasažéři naladěni plusově, jak říká můj vnuk („Musíš bejt plusovej, dědo“).

Statisticky by se dalo usoudit, že nejplusovější jsou mladí. Dokonce jsme narazili na skupinu snad oktavánů, tak devatenáctiletých. Jeden z nich na pozdrav zareagoval okamžitě: „Tý vole, ten dědek je suprovej!“ A hned společně zvolali: „Vám taky, skvělej pane… skvělí pánové…“

Taky už máme následovníky. Onehdy nám v osmnáctce vstoupila do cesty paní, poděkovala a pak řekla, že už to taky zkusila a že to fakt funguje – to přání krásného dne. Třeba vás někdy napadne taky to zkusit.

Všem přeju krásný den.

autor: Jiří Stránský
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.