Jiří Stránský: Grilování

I kvůli němu bylo uherskohradišťské teritorium, proslulé odporem proti režimu. I množstvím jeho obětí. Při odhalení jejich památníku jsem před lety taky byl.

Kvůli tomu všemu se nejméně jednou za dva roky koná studentská konference o třetím odboji. Už jsem tam dvakrát byl a letos znovu především proto, že celá konference byla v režii střední hotelové školy. A ti studenti a jejich kantoři ji připravili i uspořádali bezvadně.

Vyvrcholila dopoledne v největším kině, kam si mě pozvali před stříbrné plátno a tam mě na hodně dlouho podrobili čemusi, čemu se taky říká grilování, po česku hromadný výslech: vyslýchala mě profesorka a studenti k tomu posílali papírky s otázkami.

Přestože mě vůbec nešetřili, měl jsem vlastně radost: potvrdili mi, co už jsem zažil na jiných školách – osud jejich země je zajímá a ne že ne. A že se nehodlají smířit s tím, co s ní prováděli komunisti a v tomhle čase se snaží provádět i většina politiků okouzlená vlastní kariérou a ne možností (že povinností, to snad ani netuší) pomáhat své zemi a jejím lidem. Ať už je to jejich smíření jakékoliv. Přiznávám, že v mnoha ohledech se mi líbí.

Cesta autem z Prahy do Uherského Hradiště je poněkud zarúbaná (jak tam zpívají), ale měli jsme kliku – už jsme jeli v čase, kdy ty dálniční výluky přeci jen pár týdnů trvají, a řidiči, pro které je dálnice nezbytností, objevili Ameriku: vyplatí se jezdit podle pravidel.

Když to všechno začalo, dost jsem se styděl – v Německu i třeba ve Francii jsou takové výluky na dálnicích kvůli opravám běžné, všude jeden pruh úzký pro osobní auta a druhý širší pro ostatní a všude je povolená osmdesátka a všude se jezdí v pohodě. A u nás to každou chvíli nějaký nepřizpůsobivý blb zastavil i na několik hodin. My ale už projeli bez jediného zastavení čtyřmi úseky a ani jednou se tam žádný bavorák či audina nevytahovaly.

Že by s námi oněch čtyřiadvacet let svobody přeci jen něco udělalo?