Jiří Stránský: Nicméňákové

V Terezíně a v Osvětimi a v Birkenau byl taky můj otec, a strýce nacisti odsoudili k sekyře (naštěstí to už nestihla), takže se tohle výročí týká taky mě. Ale (vlastně NICMÉNĚ) nemůžu si pomoct: už od rána (píšu tuhle glosu ve tři odpoledne) si dělám čárky, kolikrát zaznělo jenom z televize slovo NICMÉNĚ, týmž způsobem, jakým hostinští čárkují štamgastům vypitá piva a rumy.

Nejspíš mi nebudete věřit: 37krát. A to jsem, prosím, měl nejméně dvě hodiny vypnuto - omlouvám se, ale nic jsem nikomu neprovedl, snad ani sobě, a takhle – a k tomu dobrovolně - se trestat neumím.

Jenomže drtivá většina z těch 37 NICMÉNÍ byla vyslovena právě ve spojení s reportážemi a komentáři o připomínání Terezína a Osvětimi. A ne na jediném kanálu jediné televize.

Takže mi nezbývá než znovu veřejně žalovat proti způsobu, jakým je zacházeno s mým, s vaším jazykem i za okolností, kdy kromě Židů a Cikánů jsme v očích nacistické ideologie patřili i my Češi a Francouzi a Slováci, Holanďani a další a další k těm méněcenným jinakým, dorozumívajíce se v očích nacismu méněcenným jinakým jazykem.

A teď najednou musím poslouchat, jak se prostřednictvím mého milovaného jazyka line z úst reportérů a moderátorů kromě jiných blbých slov i ono NICMÉNĚ.

Přitom se díky Karlu Čapkovi, Vladimíru Vančurovi, Jaroslavu Seifertovi, Ludvíku Aškenázymu a dalším tento jazyk překládal do celého světa a už jen pár borců – jako například Ivan Klíma – jsou jejich následovníky.

A cizí překladatelé tento - ve srovnání s angličtinou a španělštinou malinký - jazyk překládají nejen kvůli kvalitě autorů a způsobu, jakým se svou mateřštinu zacházejí, avšak i jeho nádhernému zvuku, jemuž se klaní leckteré uši leckterých cizinců, aniž vědí, co vlastně vyslovuje. Ale vědí, že to musí být krásné, když to tak krásně zní.

Naštěstí neposlouchají naše politiky a nemají možnost spočítat, jak málo slov jim stačí na oblbování národa. Když nevědí, že nejjednodušší a nejkrásnější je pravda.

Nicméně… Hezký den.