Jiří Stránský: O imigrantech a emigrantech
Před pár dny jsem odkudsi z rádia poslouchal debatu o tom, že italská pobřežní stráž je už vlastně jediná, pro kterou je přednější lidi zachraňovat a odvézt na svůj břeh, než nezachraňovat a ponechat je osudu.
V té souvislosti mnohokrát zazněla slova emigrant a imigrant, až jsem to vypnul: čím víc se všichni snažili popsat rozdíl mezi nimi, tím míň se jim to dařilo.
Bylo okamžitě poznat, že nikdy před ničím neprchali, tím méně, aby si zachraňovali život. A tak se jen snažili přesvědčit posluchače, že dokud se uprchlíci na potápějící se bárce zachraňovali, byli ze svého pohledu a jistě i přesvědčení emigranty, ale v okamžiku, kdy je z potápějící se bárky vyložili do italské hlídkové lodi, stali se z nich imigranti.
Přestože s tím mám bohatou zkušenost, téměř pokaždé, když vypnu rádio či televizi, jelikož mě něčím naštvali či otrávili, zapomenu vypnout své asociace, takže když jsem pak nasedl do tramvaje, abych jel do další školy povídat si o tom, co se – z pohledu studentů – odehrávalo za třicetileté války, a trochu si to promyslel, abych se zbavil nepříjemného pocitu, že se opakuji, do přemýšlení o emigrantech a imigrantech se mi začal vnucovat rej tváří osmašedesátého roku ťukajících si do čel na znamení, že jsem nejspíš pomatený, když umím tolik řečí a nemíním emigrovat. To bylo krátce potom, co jsem se vrátil ze Štrasburku.
Jelikož jsem byl (a tedy i celá moje rodina) předchozích dvacet let zločincem, léto Pražského jara bylo prvním létem, kdy jsme mohli vyrazit k moři. Tam nás zastihla zpráva o okupaci a chvíli po ní přišel vzkaz, abych jel do Vídně, kde společně s dalšími filmaři mám čekat na zprávu od Miloše Formana, jestli Novou vlnu nečapne Paramount nebo někdo.
A protože nečapl, vrátili jsme se do Prahy. A tam si kamarádi ťukali na čela a vrtěli hlavami a říkali, že s těmi řečmi, co umím, a s odsezenými lety na uranu si opravdu, ale opravdu nemusím o sobě myslet, že jsem ekonomický emigrant.
Takže jsem musel odcitovat jednu z dávných moudrostí: každý člověk někam patří – já holt patřím sem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.