Jiří Stránský: O paměti, rodičích a dětech

Mohl bych se sice vymluvit, že onehdy jsem slyšel říkat psychologa, že staří lidé nemají nahlížet do kalendářů, aby jim nepřišlo, že stárnou. A že kvůli tomu mu lidé volají nejvíc, jelikož občas nahlédnout musí: na tehdy a tehdy jsou objednaní k doktorovi, tehdy a tehdy jim naskočí nárok na umělý chrup zadarmo, či že tehdy a tehdy tam a tam mají veliké slevy.

Ač sám fosil, mě se tento druh stárnutí naštěstí netýká – chodím do škol či do knihoven a tak podobně a ti, co těm místům vládnou, se sami s patřičným předstihem připomínají a navzájem se tak chráníme před zapomínáním…

A teď už se konečně můžu přiznat, proč jsem se lekl: každá glosa (ne jenom moje) se nevysílá naživo, tedy nehovořím do mikrofonu v přímém přenosu. A včera ráno jsem zjistil, že po polední mám natáčení.

Ano – těchto řádek. Přitom jsem se asi dva dny předtím sám se sebou hádal, jestli i já mám říct svou k tomu, co Rusové provádějí Ukrajincům a že jsme všichni blbci, když jsme jim uvěřili, že se změnili a dali demokratickou cestou, nebo jestli se na ně nemám vykašlat a spíš upřít svou pozornost ke skutečnosti, že svůj text uslyšíte ve druhý den nového školního roku, který se sice pomalu, ale jistě rozjíždí.

Dokonce jsem si našel poznámky o tom, na co by měli kantoři v tomhle novém školním roce bez ohledu na věk svých žáků či studentů především myslet. Rozhodně líp a víc k věci, než jejich ministr, který se jen vytahuje, co vymýšlí za úžasné věci, a všichni už napřed vědí, že to jsou kraviny.

Takže: moc si například přeju, aby se kantorky a kantoři nebáli být na své žáky a studenty přísnější. Chodím do škol si povídat o tom, co komunisté vyváděli téhle zemi. Dost často se ptám, proč se mladí často tak zbytečně šprajcují, a oni mi říkají, že jim kantoři nahrávají na smeč. Například pokud jde o mobily. Brát? Nebrát?

Vlastně nevím, kdo s tím začal. Zdali bylo první vejce, či slepice.

Hezký den, rodiče i dítka.