Jiří Stránský: Ta o třinácti mořských vlcích
Šel jsem po kraji jednoho náměstí na tramvaj, všude fůra lidí, aut i tramvají, a i když jsem měl hlavu plnou jednoho příběhu, a taky hůř slyším, jak se až teď projevují facky, co jsem kdysi dostával, přesto má dávná klukovská vnímavost zaslechla píseň, kterou jsem si zpívával i jako skaut u táborových ohňů, i stovky metrů pod zemí při kutání toho, co nám teď Rusové nabízejí pro Temelín laciněji než ostatní. A co si zase rád zazpívám, když se sejdu se skautkami a skauty na nějakém mecheche.
Kdesi kolem mě dětské hlasy zpívaly „My plujem dál a dál v zelené, lesy, kde vlnka s vlnkou slaví své plesy…“
Byli tři, ten třetí tvrdil jejich perfektní dvojhlas zobcovou flétnou. Ze skautského kroje měli jenom šátky. Šátek měl kolem krku i velký pes složený z několika ras. Pod šátkem mu visela cedule opatřena ve čtyřech rozích skautskými liliemi s nápisem: CHCEME POZVAT DĚTI Z VYPLAVENÉ BOSNY NA NÁŠ TÁBOR.
Mezi packami mu trůnil skautský klobouk, do něhož pořád padaly nějaké peníze, i papírové – lidé přicházeli a odcházeli a kolem dětí a psa bylo pořád plno.
Zaslechl jsem paní, která zrovna říkala: „Aby jim ty peníze někdo neukradl…“
A jiný ženský hlas říkal: „Nebojte, můj muž jim taky dělá bodygárda… I když doma žádnýho skauta nemáme…“
Skautíci právě zpívali „Loďka je malá, vesla jsou krátký, poplujem, bratře, poplujem zpátky…“
Vedle mě řekl pán ve věku Husákova dítěte: „Chci se dočkat času, kdy tyhle děti budou šéfovat tomuhle našemu státu… Už aby by to bylo…“ Na rozdíl od něho vím, že se toho nedožiju, ale vůbec mi to nevadí – hlavně že to bude!
A pak jsem musel zasáhnout. Zničehonic se před ty tři kluky a psa postavil muž, který velmi nahlas řekl: „Že se nestydíte takhle žebrat a tahat lidem z kapes peníze! Zmizte, nebo zavolám policii!“ Už jsem byl od jeho zad nedaleko, takže jsem stejně hlasitě řekl: „Vy zmizte, zlej pane! Nebo jen blbej?!“
Ještě jsem mu řekl své jméno, a že by mě potěšilo, kdyby mě zažaloval.
Kluci přestali zpívat a jen hleděli. Společně jsme zazpívali tamtu o třinácti mořských vlcích. Asi ji znáte. A dal jsem jim stovku. Hezký den.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
