Jiří Stránský: Výchova nekomunikací

Tenkrát to vlastně bylo povolené, ostatně mě předtím, než jsme si založili rodinu, několik let taky tělesně trestali, nejlépe a nejvíc ve vyšetřovacích vazbách. A jelikož jsou mé děti i moje krev, bylo jasné, že vařečky a pohlavky a jiné symboly trestu na ně moc neplatily.

Až mi jeden kamarád dětský psycholog poradil, že na děti nejvíc platí nekomunikace. Jako že je zasklíte, jak teď říkají jejich děti. Nebavíte se s nimi, dáváte jim na vědomí, že nejsou. A že zase budou, až z míry svých prohřešků notně uberou. Fungovalo to líp a rychleji, než jsme očekávali, a dokonce vím, že to docela dlouho fungovalo i na jejich děti a s týmž úspěchem.

Takže navrhuju: pojďme se takhle chovat k Miloši Zemanovi (můj prezident to není). Zaskleme ho. Posílejme médiím žádosti, aby se i ony tvářily, že není. A že jsou trapná, když o něm pořád opakují totéž a on má egocentrickou radost alkoholika, že je středem pozornosti. Když byl v Kazachstánu, měli se na něj všichni vykašlat, a jsem si jist, že by pak všude chodil (i na Hradě) a hledal svou popularitu a lásku dolních deseti milionů.

Navzdory všem ranám, které tahle společnost bez přestání dostává, je pořád řada úžasných lidí, kteří mají kdykoliv co říct ve prospěch ostatních. Navíc tak, že je jim rozumět – ty by si pánové Moravec a Dolanský měli zvát.

Stejně pořád nechápu, proč se mám koukat každou neděli na ksichty politiků, když bych radši viděl a naslouchal třeba dirigentu Bělohlávkovi, který by se stejným zápalem, s jakým si s Markem Ebenem vypráví o Dvořákových symfoniích, povídal o onom jedinečném zvuku Beethovenovy Deváté v provedení Berlínských filharmoniků a sólistů a našeho Fiharmonického sboru na počest pádu berlínské zdi pod taktovkou Sira Simona Rattlea. Nebo co takhle zase pozvat do televize Helenu Illnerovou a Václava Pačese, někdejší prezidenty Akademie věd, a přitom i čestné a poctivé a skromné skauty dokazující celými životy, proč takoví jsou.

Na rozdíl od nějakého Zemánka.

Hezký den.