Jiří Stránský: Z pididomku ve Francii

Jistěže i proto, že jsme na to byli dva, že celý týden bylo léto od 25 do 29 stupňů, že na plážích pod Le Havrem je zákaz výstavby oněch hnusných hotelových potvor, a že tam už bylo po sezoně a ty obří pláže byly prázdné, takže se po nich mohli probíhat psi a koně.

To ale neznamenalo, že se – každý den někde jinde - nekonaly trhy včetně rybích a hlavně že by trhovci ubrali na vtipnosti svého nabízení. Proto jsme tam samozřejmě nejeli – naši dobří kamarádi nám nabídli svůj řadový pididomek, kde jsme si připadali jak v ráji, jistěže i proto, že do vody bylo (podle stavu přílivů a odlivů) od sedmdesáti do dvou set metrů.

A hlavně jsme odtud mohli zajet i do muzea věnovaného invazi Viléma Dobyvatele a jeho kamarádů do Anglie v roce 1066, o čemž tam mají první a nejdelší komiks na světě, a k tomu ještě vyšívaný. Byli jsme ve starobylém přístavním městečku Hornfleur, měli jsme na všechno jen pár dní, ale chtěli jsme taky vidět ona místa, kde se Spojenci vylodili před sedmdesáti lety, taky však alespoň zahlédnout tisíce bílých jakoby pochodujících křížů…

Chtěli jsme vidět tu nádhernou hrbolatou krajinu plnou plavých krav, od nichž pochází normandské mistrovství sýrů, i koně, co vypadají svobodně a spokojeně, chtěli jsme u Le Havru vidět a přejet onen ladně zakroucený most, bývali bychom chtěli mnohem víc, ale pět dní na to bylo málo.

A jelikož máme onu národní zkušenost, že hrát si na vlastním písečku či pláži není dobré, neboť si můžeme nevšimnout, že se k nám blíží nějaký další hrdlořez, večer jsme zapínali alespoň francouzské zprávy, jimž jsme dohromady docela rozuměli, a pokaždé jsme měli aspoň trochu špatné svědomí, že si tady takhle lebedíme a nepříliš daleko od nás se lidé nám velice podobní mordují a ti, co ve své mocenské nenažranosti k tomu dávají příkazy, se vydávají za ty, co tomu chtějí zabránit.

A u nás doma se na to premiér tváří podobně, jako před dvanácti lety při povodních nějaký Igor Němec. Hlavně aby to neublížilo volebním šancím jeho partaje. Nebo snad ne?