Lenka Kabrhelová: Charlestonský dluh

„Jaký je mezi námi rozdíl? Kromě toho, že máme v těle trochu jiné množství chemické látky, která může za to, že tvoje kůže je světlá a moje tmavá?“ položila nám oběma před pár měsíci ve Fergusonu řečnickou otázku třicetiletá zpěvačka Kelly.

„Jak dlouho potrvá, než nás někdo uslyší, když říkáme, že karty nejsou férově rozdané?“ doplnil před měsícem v Baltimoru 19letý mladík, který tak jako drtivá většina černošských mladíků strávil několik měsíců ve věznici za drobný přestupek – který by, jak otevřeně připouštějí jeho vrstevníci bílé barvy pleti – majitelům těla s jiným poměrem chemických látek v kůži bez povšimnutí prošel.

A do třetice 50letý Afroameričan Baron - jen před pár dny před muzeem otroctví v Charlestonu, kam přijel vzdát hold svým předkům - otrokům, kteří prošli zdejší „dražební síní“, která dnes funguje jako připomínka let teroru, útlaku, zotročování a zneužívání lidí černé barvy pleti.

Když se Barona ptám na jeho dojmy ze všeho, co se děje, říká: „Jak dlouho potrvá, než i zbytek společnosti uvidí, že přes veškerý pokrok dál zuby nehty uchovává podmínky, kvůli kterým my černoši čelíme stále obdobným problémům – ztížená cesta ke vzdělání, slušnému zaměstnání, zdravotní péči, rodiny rozdělené masovým zavíráním mladých mužů za drobné přestupky?“

Bavíme se jen o pár metrů vedle tabulí, které popisují podmínky, v nichž byli držení otroci: negramotnost, nesvoboda, oddělení od komunity, rozdělené rodiny.

Hlasy černošského obyvatelstva ale zaznívají stále hlasitěji a v pátek jim dal v emotivním projevu na pohřbu jedné z charlestonských obětí za pravdu dosud zdrženlivý Barack Obama. První černošský prezident vyzval zemi, aby přestala být slepá k rasismu a nezavírala oči před systémovým znevýhodňováním lidí jiné barvy pleti.

Shodou okolností jen o den dříve zveřejnilo americké ministerstvo zahraničí svoji zprávu o stavu lidských práv ve světě. Česká republika sklidila kritiku za systémovou diskriminaci a násilí vůči Romům, nesnášenlivé a nenávistné projevy politiků a nepřátelství vůči muslimům. Jistě, kritikové můžou přispěchat s tvrzením, že americké úřady uplatňují dvojí metr a peskují jiné, i když samy mají doma problémy.

Zdejší, americká debata o rasismu je ale v jednom směru podstatně odlišná. Velká část bílých Američanů je totiž ochotná přiznat, že znevýhodňování a dokonce systémové upozaďování černošských obyvatel existuje. Mnozí jsou také ochotní připustit, že požívají takzvaného „bílého privilegia“ – jednoduše se jim dostalo lehčího startu, a to jen proto, že se – bez vlastní zásluhy – narodili se světlou kůží a euroamericky znějícím jménem.

V české diskusi o diskriminaci, natož pak rasismu, je jakákoli zmínka o privilegiu, které si nárokuje bílá většina, tabu. Láska, otevřenost a vstřícnost, které se ve Spojených státech teď zmiňují tak často, jsou pak termíny určené k výsměchu a pohrdání.

Jistě, pokud za slovy nebudou následovat činy, skončí jako prázdné formulace. Začíná si to uvědomovat i mnoho Američanů mnoha barev pleti, kteří jsou – jak říkají - rozhodnutí mít oči i mysli otevřené a usilovat o skutečnou změnu. Devíti lidem, kteří položili život v charlestonském kostele, to podle jejich názoru privilegovaná většina navždy bude dlužná.