Martin Fendrych: Autodovolená

Trávíte třeba dovolenou v Česku. Vezmete to z Prahy na Českou Lípu, nahoru k Práchni, mrknout se na čedičové varhany. Doporučuju vyjet o půlnoci. Silnice na Lípu se na deseti místech opravuje, přes den neustále stojíte ve frontě. V noci to jde. A tak je to u nás všude. Odněkud se vysypaly peníze, asi z Unie, na kterou tak rádi nadáváme, a všichni opravujou jak diví. Zdá se, že nám Brusel buď dovolenou nepřeje, nebo nám ji chce pořádně osladit.

Vůbec nejhorší je vyrazit k Jaderskému moři. Že trčíte u nás na dálnicích, s tím automaticky počítáte. Ale ono je to ještě horší v Rakousku a už i v Německu. Hotové peklo se rozpoutá začátkem srpna. V Bavorsku a Bádensku-Württembersku začaly školákům prázdniny. Na severu Evropy zase končily. Všecko se to vrhlo do aut a šup na silnice a dálnice.

První srpnový víkend mi z auta volal bratranec Ládik. Jel do Slovinska a trčel někde před tunelem Karavanky ve dvanáctikilometrové frontě. Telefonát začal takhle: „Nenávidím dovolenou, nenávidím moře, nenávidím auta." Bylo mi jasné, že to podstatné vynechal; on totiž k moři nechce, on vůbec nikam nechce, on by byl nejšťastnější na chalupě v Krkonoších, kam to má kousek, protože bydlí v Liberci. Jenomže jeho druhá žena a dcera mají pocit, že dovolená rovná se moře. „Kdo nejede aspoň jednou za rok k moři," tvrdí jeho žena Líba, „ten na žádný dovolený jako by nebyl."

Těžko mi někdo vyvrátí, že aut přibývá. Pěšky už chodí jen uprchlíci do Maďarska. Všichni ostatní jedou autem nebo autobusem. Zlomek vlakem. Jenomže dálnic a silnic je zhruba pořád stejně. Počítám, že za pár let v srpnu vyjedete na Jadran a budete stát za Prahou, před Brnem, krokem se dopravíte k Vídni, přes tu pojedete dva dny, pak se to zacuchá u Grazu a pokud za ten tejden dojedete do Chorvatska, tak tam zbytek prožijete na té jejich krásné nové dálnici. Domů se vrátíte o týden později, totálně zdecimovaní.

Ale jezdit budem. Máme auťáky a jezdit budem. Amen.