Martin Fendrych: Celebrity v nás

O pár dní později se mnou natáčeli jiný rozhovor a debata se zase stočila na vzory. Byl jsem uvolněný, najednou jsem začal vyprávět o farářovi, kterého jsem poznal, když mi bylo sedmnáct. Stýkám se s ním dodnes a dal mi strašně moc. Částečně zformoval mé postoje, mou duši. Je to evangelík a jmenuje se Jaroslav Vetter. Z věcí, které mě naučil, žiju dodnes.

Po natáčení jsem šel pěšky noční Prahou a přemýšlel, proč jsem nikdy veřejně o faráři Vetterovi nemluvil. Proč jsem vždycky vytáhl profesora Machovce. Pomalu, pomaličku mi to začalo docházet. Machovec, který zemřel v lednu 2003, byl prostě celebrita. Ne jako Leoš Mareš, Jiřina Bohdalová nebo Karel Gott, ale i přesto byl celebrita.

Proto mi vždycky vytanul na mysli jako první. Samozřejmě, že to byl mimořádný myslitel, že bylo fascinující poslouchat jeho přednášky a bavit se s ním. Číst jeho knihy jako třeba Ježíš pro moderního člověka, Filosofie tváří v tvář zániku nebo Smysl lidské existence. Ale ten druhý, farář Vetter, kterého jsem potkal dřív, není ani o milimetr míň mimořádný.

Jenom ho veřejnost nezná. Navíc je to pastor, křesťan, což se v Česku moc nenosí. Leda by to zase byla „věřící celebrita", někdo jako katolíci Tomáš Halík nebo Zbigniew Czendlik. Pak ano, pak víra přestává překážet.

Farář Vetter je „tichý muž v zemi". Kdo ho zná, ten si ho váží. Jenomže není showman, davy by jistojistě nestrhl, televizní pořad by neutáhl. Jak jsem šel z toho natáčení, došly mi dvě věci. Že jsem hloupej, když o něm nemluvím. Ale ve stejnou vteřinu mi došlo taky to, že on nepotřebuje být veřejně známý. Že má velikou, nenahraditelnou cenu ve svém prostředí a to stačí.

Takových neprofláknutých necelebrit, lidí s velikým darem, a přece neznámých, existuje hodně. Víc než celebrit. Ale protože nejsou známí, máme tendenci na ně zapomínat, brát to, co nám dali, jako samozřejmost. I když v tom nic samozřejmého není. A dokonce i když nám dali víc, posunuli nás dál, než ty celebrity. Divnej svět, ale náš.