Martin Fendrych: Selfíčka

To už je hodně nenormální, uznávám, a ne zas tak úplně obvyklé, ale dost možná to vrahovi prostě nedalo, protože tak se to přece dneska dělá. Morton se asi chtěl pochlubit, jakej je chlapák. A to je možná podstata selfíčka, chtít se pochlubit, ukázat. V jakékoli situaci.

Jel jsem před pár dny v tramvaji s chumlem holek tak okolo šestnácti sedmnácti let. Ve věku Maxwela Mortona. Ukazovaly si na mobilu selfíčko, které jim právě poslala spolužačka. Stál jsem vedle, nedalo mi to, nakoukl jim přes ramena. Holka s klukem v posteli, oba nahatí, tedy to, co bylo vidět. A slečny to náležitě komentovaly. Jedna pravila dosti zavile: „Já vám říkala, že ho Denisa dostane první.“

Jedna moje dcera mi zase nedávno poslala selfíčko, jak sedí sama u stolečku v kavárně a pije caffé latte. Prostě jen ona, jak má hrnek u hlavy a kouká vzhůru do mobilu.

Smysl takového focení je samozřejmě sdílení. Nesdílené selfíčko nemá smysl. Podivné na tom ale je, že jakoby nejde o to, aby ten, kdo selfíčko posílá, vypadal dobře. Určitě jste pár takových snímků viděli: obličeje bývají zdeformované, protože fotící mobil je moc blízko. Focený má velký nos a vypadá, jako byste na něj koukali rybím okem.

Rozhodně nejde o krásu. Selfíčkáři se nestydí poslat svou ošklivou fotku, což mi přijde hodně zajímavé. Dokonce zdravé. Ne všichni jsme zrovna Brad Pitt nebo Natalie Portman. Takže takové lehce deformované selfíčko je výraz sebekritiky. A taky přijetí sebe sama takového, jaký jsem. Dokonce i horšího. U Maxwela Mortona, který se vyfotil se svou obětí, to šlo ovšem poněkud do extrému.

Bavil jsem se o selfíčkách s kamarádkou psycholožkou. Vyjevil jsem jí svou selfíčkou teorii sebepřijímání a ona mi řekla: „Ale blbost, jsi úplně vedle. Fotěj sami sebe prostě proto, že jsou sami. A křičej do světa dalších osamělejch s mobilem: Proboha, všimněte si mě někdo!“

Tak nevím, jak to je.