Martin Fendrych: Zrušit dovolenou!

Když se ho zeptáte, co blbne, proč mu vadí volno, podívá se na vás jako na blázna a spustí: „Tak především je to šíleně drahý. Moje žena musí k moři, jinak nedá. A kempink neuznává. Když už jsme u moře, naše děti si myslej, že je to tam jako doma. Jenomže není, všecko je tam mnohem dražší. A pak ty cesty, ty mě vysloveně děsej.“

Není divu. Předloni jeli autem do Chorvatska. „Jako každej,“ jak říká můj známý. Cestu tam absolvovali v noci a před Brodem na Kupe přejel srnu. Ležela mrtvá na silnici pod hupem, takže ji neviděl. Utrhl kus spodku na svém peugeotu, ale auto jelo. Cestou zpátky jeho syn načepoval do diselového motoru benzin. Přišli na to asi po sto kilometrech. Oprava za patnáct tisíc. „Já ty dovolený nenávidím,“ zatínal pěsti.

Nejde jen o cestování. Taky se bojí odjet z práce. „Co když se vrátím a zjistím, že jsem nadbytečnej?“ ptá se mě. „Víš kolika lidem se tohle u nás stalo?“ Pracuje ve stavebnictví a tvrdí: „Nesmíš odjet. Jakmile odjedeš, dáváš jasně najevo, že se v práci bez tebe obejdou. Dokonce můžou zjistit,“ to už mi jen šeptá, „že to jde bez tebe líp!“

Ptám se ho, jak by dovolenou trávil nejraději. Okamžitě spustí: „Tak za prvé doma. Jednak nejmíň utratíš, a za druhý můžeš občas zajít do práce. Mrknout, co se děje. Dáváš tak najevo, že vlastně nejsi pryč.“

Letos jeho žena, která učí španělštinu na gymnáziu, vymyslela, že si v červenci na dva týdny vymění byt s jednou rodinou z Barcelony. „Co ušetříme za ubytování,“ stěžoval si můj známý, „to vyhodím za letenky.“ Ale kývl na to.

Když se vrátili, volal mi úplně nepříčetný, křičel do mobilu: „Jedině doma, jedině doma, už nikdy nikam nejedu!“ Když se uklidnil, otázal jsem se, co se stalo. Jasné bylo jen to, že letadlo s nimi nespadlo. „Ty Španěláci vytopili byt pod náma a odjeli. No chápeš to? Jseš s to to pochopit?“

Ano. Už ho začínám chápat. Zrušit dovolenou.