Miloš Rejchrt: Anežko, díky

Mne Anežka nezklamala, asi i proto, že jsem si jí vážil už před svatořečením a cítil se s ní spjat poutem kolegiality. Po vstupu do kláštera se tato královská dcera starala též o oheň v krbech a teplou vodu, byla tedy předchůdkyní nás topičů, byť to dělala na rozdíl ode mne dobrovolně.

Anežka ošetřovala nemocné, prala jim šaty. Působila v oblasti sociálních služeb. Stihla také urovnávat spory na tehdejší politické scéně. Už ve 13. století byla zdejší politika divoká a zašmodrchaná. Anežka rozplétala a smiřovala, někdy i úspěšně; neměla sice moc, ale měla autoritu. Když je taková žena zapsána do seznamu světců, je to skvělé.

Že by ale v zemích Koruny české mělo být po jejím svatořečení konečně dobře, to jsem neočekával, však žádných definitivních výher dobra nad zlem ve světě lidí není a být nemůže.

Rozlaďuje mne, když se jako hlavní špatnost předlistopadového režimu uvádějí fronty na banány. Mně tehdy více vadila neviditelná, ale dlouhá fronta lidí, kteří nesměli vykonávat práci podle svého vzdělání, a museli mýt výlohy, jezdit s bagrem či přikládat do kotle. Vadilo mi, jak se školách vykládají dějiny, zvláště ty nedávné. Jeden z polistopadových nápisů na zdi krásně vystihl změnu k lepšímu: paní učitelko, už nám nemusíte lhát. Ani dnes není dokonale dobře, ale je lépe než před svatořečením Anežky České.

Abychom se měli i nadále o trochu lépe, potřebujeme k tomu svatou Anežku? Určitě ano. Potřebujeme totiž uchovávat v paměti příklady skvělých mužů a žen, kteří žili život plný empatie i činu, život oproštěný od zbytečností a přitom život bohatý, co nepodléhá celonárodním euforiím ani následným kocovinám.