Miloš Rejchrt: Berani na ranní

Lidový popěvek z konce 18. století je sice poněkud politicky nekorektní, ale podstatu věci vystihuje: potomci českých a moravských protestantů se po sto padesáti letech pronásledování mohli zase svobodně shromažďovat. Většinou to byli chudí venkované, a tak se zprvu ke kázání slova Božího scházeli ve stodolách, které od zvuků venkovského hospodářství oddělit nešlo.

I jejich později postavené modlitebny připomínaly stodoly, neboť byly povoleny jen na kraji vesnice, vchod musel být postranní. Kostel se to stavení jmenovat nesmělo, ani mít věž, natož zvony. Žádné zámožné patrony evangelíci mezi sebou neměli, žádných restitucí se jim nedostalo, stavěli ze svého.

Sami si platili pastora, kterého si sami museli odkudsi, většinou z Uher, povolat. Když ale jejich pastor někoho sezdal, pokřtil či pohřbil, tzv. štolový poplatek musel být zaplacen místnímu katolickému faráři. Toleranční patent plnou náboženskou svobodu nevyhlásil a privilegium katolictví, jakožto vládnoucího náboženství nezrušil.

A přece českomoravští církevní disidenti přivítali nové poměry s nelíčenou radostí. Po mnoha letech skrývání opět směli vyjít na světlo. Jeden z nich své rozpoložení vyjádřil verši:

„Josef druhý, náš dobrý král, velkou milost nám prokázal.
On z Boží milosti ráčil jest toho dovésti,
že daroval svobodu nám, evangelickému lidu !
Co Ferdinandus zakázal, toho zas Josef rozkázal.
Vivat, vivat victoria, chvalme Boha, Haleluja !

Paličatí „berani“ z 18.století, kteří se hlásili k víře beránkově, dokázali být vděčni za trochu více svobody. Že nebyla úplná a že jiní zůstávali zvýhodněni a oni sami nadále diskriminováni, tím se netrápili. Převládalo odhodlání poradit si s tím a nenaříkat. Však časem svobody a jejích sladkých plodů bude více, na tom zapracujeme; hlavní je, že už nemusíme tajit, v co doufáme, čemu věříme, s kým se stýkáme.

Berani, co chodili do stodoly na ranní, objevili, že být i jen o něco svobodnější, je nádhera a radost, též i výzva k novému úsilí a novým činům. Tak si říkám: Kéž dokážeme jejich objev sdílet a kéž na to nepotřebujeme 150 let.