Miloš Rejchrt: Čertova orba

Známější legendou o Prokopovi je historka s vyoráním brázdy. Jednou prý lidé tohoto pracovitého benediktina pozorovali, jak od Sázavy směrem k rodné Chotouni orá. Práce mu šla od ruky, do pluhu měl totiž zapřaženého čerta a poháněl ho křížem. Jak známo, síla zla je veliká, a tak brázda byla hluboká, najdete ji tam dodnes v podobě rokle. Podle některých pověstí dokonce celé sázavské údolí je dílem zemědělce mechanizátora Prokopa a jeho čertovského pohonu.

Legenda se u nás v Čechách ujala a zdá se mi, že jejímu podivnému poselství nasloucháme víc, než si myslíme. Pořád totiž věříme, že síla zla je využitelná pro dobrou věc - jen vědět, jak na to! Chytrost nejsou žádné čáry, tak čerta zapřáhneme a budeme s ním orat.

V české pohádkové tradici nebývá čert žádný mefisto, je to v podstatě trouba, lze ho obehrát v kartách a jinak ošulit, je ovšem třeba být chytřejší než on, a vědět, co na něj platí. Když zabere kříž, tož pohánějme ho třeba křížem či jinou šikovnou pomůckou. Hlavní je, že teď pracuje pro nás.

Orání s čertem však je nebezpečná iluze. Ďábel není trouba, nýbrž vrchol chytrosti a mazanosti, obehrát ho nelze, žádné rekvizity na něj neplatí. Nikdo ho nepřelstí, chomout mu nikdo nenasadí. Proto je součástí nejznámější křesťanské modlitby prosba „neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“. Když ďábel nabízí výhodné služby, je prozíravé hned za čerstva říci „ne“. „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“, tak zní rada apoštola Jakuba.

Žádoucí vize je ďábel na útěku, nikoli ďábel v našich službách. Je moudré hrátky s čertem nerozjíždět a počin svatého Prokopa ponechat legendám. Pokusy zapřáhnout čerta do pluhu totiž končí obvykle tím, že čert orá s námi a vyorá brázdu hodně hlubokou.