Miloš Rejchrt: Hrdost na Kriegela

Paní starostka zdůvodnila zamítnutí tím, že v únoru 1948 byl doktor Kriegel organizačním tajemníkem pražské KSČ a zástupcem velitele Lidových milicí. „Troufám si říci, že tito lidé mají krev na rukou. Pro většinově pravicovou radu jeho dobré skutky nepřevážily ty špatné,“ řekla doslova.

Zajisté i mladá paní starostka, vstoupivší do politiky poměrně nedávno, má právo vyrovnávat se s minulostí, kterou nezažila. Však od toho tu historie je, abychom ji zkoumali, a jelikož víme, jak které hnutí, myšlenkový proud a politický projekt dopadly, můžeme s odstupem času soudit, zda byly dobré nebo špatné. Po ovoci poznáte je. Plody komunistického uchopení moci v únoru roku 1948 byly zlé.

Zůstává však otázka, jak bychom se v těch kterých turbulencích dějin zachovali my, ve jménu čeho a pro jaké ideály bychom ve chvílích, kdy je třeba se rozhodnout buď – anebo, nasadili své síly, až i životy. A zda bychom dokázali spolehlivě určit, že to, co se tváří jako dobro, a co se většině lidí tak jeví, je zakuklené zlo.

František Kriegel měl na rukou krev. Však bojoval už ve španělské občanské válce a jako frontový lékař ve službách americké armády v Barmě za světové války měl ruce od krve každodenně. Nu, a tento člověk skutečně bojující o spravedlivější svět, nezištný, osobně statečný, vysoce inteligentní, vybavený historickou pamětí haličského žida, se velkou část života angažoval v komunistickém hnutí.

Je snadné dnes každého prokomunistického aktivistu či i sympatizanta, znectít, ale produktivnější pro nás samé by bylo odsudek odložit a nejdřív se ptát, čím byla komunistická vize zpívajících zítřků tak přitažlivá, že jí ve své době podlehli i osobnosti takového formátu, jako byl František Kriegel.

Pokud nám někdo – a nemusí to tentokrát být komunisté – nevnutí zase jediný správný klíč k výkladu dějin a cenzuru faktů, tak při každém výročí srpnových událostí z roku 1968 jméno Františka Krigela nemůže nezaznít. Jako jediný z československých přestavitelů, unesených do Moskvy, se zachoval náležitě a diktátu moskevských soudruhů, ani naléhání svých pražských soudruhů se nepodvolil.

Počítal s tím, že domů už se nevrátí, ale samostatnost Československa, které tento kosmopolita už před válkou zvolil za svou vlast, mu byla cennější než vlastní život. Umožnil nám, abychom alespoň na někoho z tehdejších naších politických představitelů mohli být hrdí. Že bychom jednou mohli být hrdí na nynější představitele Prahy 2, na to to zatím nevypadá.