Miloš Rejchrt: Mobil na baterky

V české společnosti ve vztahu k uprchlíkům, těm nezvaným hostům, převládá strach. Panický, neutříděný na oprávněné obavy a na pouhé strašení.

Zdá se mi, že k malování uprchlických čertů na zeď, v tomto případě na obrazovku, značně přispívá televize. Ona za to ani nemůže, prostě už je taková. Nabízí nám podívanou, je v její povaze sledovat akci, takříkajíc jít po míči, anebo po fanoušcích na tribuně, když se perou.

Vnikání do nákladového prostoru kamiónů před tunelem v Calais, nebo alespoň lomcování dveřmi v uprchlickém středisku pod Bezdězem, to je to správné televizní akční dění. Takový povedený záběr pak lze jako ilustraci ke zprávám o uprchlících pouštět opakovaně.

Oproti tomu absolutní obrazovou nudou je nabíjení mobilního telefonu. Nu a o ten mobil mi jde v dnešní glose nejvíc. Zaujal mne víc než poškozené dveře v uprchlickém táboře, byť jsem o něm jenom četl. Rád totiž vyhledávám dobré zprávy a šířím je dál.

Nuže, ta dobrá zpráva je, že obyvatelé městečka Bělá pod Bezdězem potkávají uprchlíky snad dnes a denně, a přesto či právě proto proti nim žádné demonstrace nepořádají. A když na to přijde, ukáží jim cestu na nádraží a poradí, jak se dostat do Děčína.

Mnozí z uprchlíků by rádi zavolali svým příbuzným, ale nejde to. Na počátku jejich zadržovacího pobytu v táboře jim telefony byly odejmuty a při odchodu vráceny, ale s vybitými baterkami. Nu a stává se, že jim někdo z bělských obyvatel dobití mobilu umožní.

Vždycky mne potěší, když někdo předvede, jak uplatnit v běžném životě to, co čteme v Bibli. Nu a zprovoznit uprchlíkovi mobil, to je nádherné uplatnění objevu, že my všichni, domorodci, hosté zvaní i nezvaní, jsme lidé a musíme si pomáhat.