Miloš Rejchrt: Modlitba ve všech jazycích

Rozhodnost paní předsedkyně asi není mezi obyvatelstvem této země obecně sdílená, ale že pachatelé byli Němci a oběti byli Češi, to je v případě Lidic jasné, nikdo to nepopírá aninerelativizuje.

Francouzi to mají v souvislosti s Oradourem mnohem těžší. Dvacet jedna pachatelů oradourského masakru bylo vypátráno a v roce 1953 odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody, jeden z nich k trestu smrti.

Rozsudek však vyvolal rozhořčené protesty a vlnu solidarity s odsouzenými v regionu Alsasko. Většina z odsouzených mladých esesáků totiž byli Alsasané, tedy Francouzi. Po přivtělení k velkoněmecké říši byli v roce 1942 povoláni do armády, přičemž Němci bývalé Francouze s oblibou přidělovali k bojovým jednotkám SS s vysokými ztrátami na životech.

Pouhý týden po rozsudku francouzské Národní shromáždění vyhlásilo amnestii, která alsaské esesáky zbavila trestu. Převládl pocit, i generálem de Gaullem vyjádřený, že Francie už vytrpěla za války dost a jitřit rány ničemu neprospívá.

Tentokrát se vzbouřil limuzinský region, do něhož patří Oradour. Představitelé obce vrátili státní vyznamenání, žádný státní činitel nesměl na výroční tryznu, u trosek obce byla po deset let vystavena cedule hanby se jmény poslanců, kteří hlasovali pro amnestii. Válečné rány se úplně nazacelily dodnes.

Oradour nadčasově varuje, že schopnost proměnit se v lidské bestie není vyhrazena jen některým národům. Také připomíná, že válečné zločiny zůstanou z větší části nepotrestány, neboť vskutku spravedlivé, všemi uznané vyrovnání s minulosti není prostě v lidských silách.

Proto všemi národními jazyky se modleme a pracujme usilovně, ať mír zůstává s touto krajinou, zvanou Evropa.