Miloš Rejchrt: Nevypočitatelné směřování pokroku

První přistání na Měsíci, 20. července 1969, onen pověstný malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo, provázelo veliké nadšení. To druhé, čtyři měsíce po té, už tolik emocí nebudilo. Hladký průběh letu i přistání napomohly tomu, že senzace se pomalu začala proměňovat v rutinu.

Vše nasvědčovalo tomu, že lety na Měsíc se brzy stanou v podstatě všední záležitostí. Očekávalo se, že turistické lety se začnou provozovat asi tak za deset let. Přece když americký letec Lindbergh přeletěl v roce 1927 sólově v jednomotorovém letadle Atlantik, za dvanáct let už létala mezi Evropou a Amerikou pravidelná linka, a technický pokrok od té doby značně zrychlil.

Jenže všechno bylo nakonec jinak, pokrok v této věci nezrychlil, nýbrž zastavil se. Před vánocemi 1972 byly výlety na Měsíc ukončeny a od té doby na měsíční povrch žádný živý tvor nevkročil.

Pokrok a směřování lidských věcí vůbec zřejmě probíhá ne zcela předvídatelně. Z ničeho nic se objeví všelijaké zátarasy, a co hladce plynulo, najednou nemůže dál.

Platí to ale i naopak: v našich lidských mezích a omezenostech se nečekaně objeví všelijaké průrvy, s jejichž propustností se nepočítalo. V dobách, kdy se létalo na Měsíc, sotva kdo i z hodně poučených jedinců by si troufl předpovědět, že počítače se ze sálů výpočetních středisek přestěhují do našich kapes a kabelek, a v podobě smartfonů budou ve více ohledech výkonnější než obrovské přístroje z řídícího vesmírného střediska v Houstonu.

Nikdy nedokážeme předvídat budoucnost spolehlivě, vždycky se časem objeví i něco nečekaného. A na nás je, jak se s tím nečekaným dokážeme vyrovnat, zda přijmeme, když na to přijde, že už jen naše touhy doletí tam, kam bychom chtěli doletět my.

A na nás záleží, zda možnosti, které nám nabízejí současné komunikační technologie, uchopíme jako příležitost ke sdílení, k opravdové komunikaci, která z této planety činí zem lidí.