Miloš Rejchrt: O pavoucích a lidech

Jenže ouha, dočetl jsem se, že městská policie ve Štětí varuje obyvatelstvo před západnicí jedovatou, která se nečekaně objevila na Litoměřicku u Labe. Jak název napovídá, tento pavouček není jen tichý soukač sítí, ale pěkný prevít a když kousne, je to jako když bodne sršeň.

Ne každá arachnofobie je tedy zralá na léčbu u psychiatra; do určité míry je strach z pavouků obranou proti skutečnému nebezpečí.

Tak je to s našimi fobiemi vůbec: zdědili jsme je nejspíše po předcích, a jak se nebezpečí měnila, některé strachy se staly zbytečnými a působí dnes poněkud kuriózně. Některé si ale zachovaly funkci výstrahy a varování dodnes.

Například xenofobie neboli strach z cizinců, není nic chorobného, naopak; však děti vychovávané v rodinném prostředí jsou a mají být nedůvěřivé vůči lidem, kteří nejsou z rodiny. Strach z cizího, z neznámého, tedy není vada a špatnost, ale součást naší člověčí výbavy. Nu jak lidský jedinec dospívá a dozrává, učí se zacházet i se svou xenofobií, ověřuje si postupně, že ne každý cizinec je nebezpečný,badokonce že se může stát bližním, osobou blízkou až i spřátelenou a milovanou. Ovšem základní, výchozí ostražitost vůči všemu cizímu tím není docela popřena.

Důvody svých fobií, včetně xenofobie, bychom měli trpělivě ohledávat, pak teprve vyvracet či potvrzovat, a hlavně už teď skoncovat s hanlivým nálepkováním, natož pak vyhrožováním. Uprchlíci, ať prchají odkudkoli, vskutku nejsou hmyz, ale lidské bytosti, a kdo tohle připomíná, určitě není trapný sluníčkář, natož vlastizrádce. A na druhé straně, kdo má z uprchlíků strach, není nutně rasista a primitivní xenofob. Však ani arachnofobie není vždycky nemoc, oni totiž někteří pavoučci, kteří se na Podřipsko nastěhovali odkudsi z jihu, jsou skutečně jedovatí.