Miloš Rejchrt: Servácův zázrak

Jedna z legend vypráví, jak jednou na pouti do Říma byl obklíčen ozbrojenou jednotkou divokých Hunů. Dopadlo to ale dobře, pohané se nakonec sklonili před jeho duchovní mocí.

Zvláště hluboký dojem na ně udělal orel, který nad odpočívajícím svatým mužem u cesty rozpínal křídla, aby ho chránil před slunečním žárem. Podle jedné verze u pouhého stínění Servácův orel nezůstal, nýbrž využil své vzdušné převahy a Huny decimoval metáním kamenů.

Tato verze však byla postupem času zapomenuta. Evropa začala oceňovat spíše úsilí mírové než válečné, a tak se Servác patronem humanitárního bombardování nestal. Spíše než proti lidským nepřátelům u něj zbožný venkovský lid hledal ochranu proti jarním mrazíkům a přemnoženým hlodavcům.

Jedna ze servácovských legend připisuje biskupovi z Tongeren i zázrak vskutku nadčasový. Mluvilo se v tom kraji při řece Maas všelijak, jazyky blízkými dnešní němčině a francouzštině, nikdo ale neuměl řecky, což byl jazyk Servácův. Biskup narazil na jazykovou bariéru. Když ale začal zvěstovat slovo Boží, bariéra zmizela, nastala radost veliká, všichni všemu rozuměli. Zázrak ale přestal fungovat, jakmile přešel na dojednávání věcí světských. To se biskup musel s obyvatelstvem pracně domlouvat přes tlumočníky.

Vyvozuji z této legendy jednak varování, jednak povzbuzení. Jak začnou představitelé církví mluvit o světských záležitostech, potřebují překladatele a všelijaké jiné zprostředkovatele, konzultanty, lobbisty a píáristy, kteří ty světské věci zařídí a také opředou spoustou řečí. Všechno to mluvení ale zůstává nějak moc složité a zašmodrchané, lidé se přou o jeho význam, rozumějí mu špatně nebo vůbec. O církevní řeči pak ztrácejí zájem, však mají svých světských starostí dost.

Když ale církev jednoduše povzbuzuje a zvěstuje dobrou zprávu o Kristově lásce k lidem, zvláště těm chudým, posluchači rozumějí. Rozuměli tongernskému biskupu Servácovi ve 4. století, a rozumějí biskupovi římskému Františkovi ve století jedenadvacátém. Možná i to je zázrak.