Pavel Klusák: Nenápadně úspěšní

Mám na mysli propojení s dobrými vydavateli, časem prověřenými dramaturgy dobrých festivalů, zkrátka napojení na síť podstatného dění. Ne že bych chtěl být přehnaně pozitivní, ale vychází mi, že prožíváme úspěšné období, a možná bychom jako česká kulturní obec mohli tahle ocenění zvenčí víc vnímat.

Minimální ohlas měly třeba letošní berlínské akce Milana Knížáka. Zahraničnímu kontextu jsou lhostejné zdejší animozity vůči byvšímu řediteli Národní galerie: venku ho vnímají především jako předchůdce avantgardního dýdžejingu, který se svou „broken music“, objekty a zvuky dekonstruovaných elpíček, už v šedesátých letech předznamenal tvůrčí práci s vinyly. Knížák měl teď koncert v berlínské galerii pro současné umění Hamburger Bahnhof – a k tomu samostatnou výstavu jako offprogram vážnohudebního festivalu Maerz Musik. Je to signál, který říká: tuhle tvorbu bereme jako součást moderních dějin umění a chce se nám ji i dnes přijímat do hry.

Dalším ze skutečných úspěchů je zájem newyorského vydavatelství Northern Spy o – původně pardubickou – kapelu Dva, která v Americe letos vydala a představila album Nipomo. Dvěma, tedy Honzovi a Báře Kratochvílovým, nepochybně pomáhá, že si vymysleli fiktivní, onomatopoický jazyk – ale vydavatelé sázejí hlavně na jejich styl, v němž se proplétají elektroakustické zvuky v jakési cirkusově frenetické atmosféře. Na zmíněném newyorském labelu mají skutečně vážené kolegy: amerického Brazilce Arta Lindsayho, australské improvizující minimalisty The Necks nebo členy slavných, už neexistujících Sonic Youth.

Pokud snad má někdo pocit, že úspěch na téhle scéně je čímsi menším, než bychom od české hudby čekali, ať se prosím zamyslí. V jakém žánru by se ten úspěch měl odehrávat? Klasičtí hudebníci a jejich nahrávky občas zabodují a je to skvělé. Ale náběh na vážného, post-klasického skladatele světové úrovně už dlouho nemáme. A žánrová a celebritní pop-music má u nás všechny znaky lokální tvorby, jakou mají v jiných zemích ve své verzi – proč by je měl zajímat český model?

Právě autorská hudba, která si umí brát jak z klubové alternativy, tak tradic vyšší kultury, má ve výsledku originalitu, která zaujme. Nechci snít o nereálných úspěších: mám radost, že Ivě Bittové vycházejí desky u ECM a v Kanadě, že Kronos Quartet hraje motivy Vojtěcha a Ireny Havlových, že Vojtěch Procházka má trio s norskými dobrodruhy, že Markétu Irglovou vydává stejný label jako Toma Waitse a že v Londýně patří k trendové módě starší soundtracky Zdeňka Lišky a Luboše Fišera. Jistě, vždycky by to mohlo být lepší: ale tuhle větu si schovávám na časy, až si česká kulturní politika bude víc vážit těch, kdo tu kulturu vytvářejí.