Pavel Klusák: Osmdesátá léta navždy

30. červen 2014
Glosa

Jako hudební publicista, kterému se podařilo přežít sedmadvacátý rok života a který zkrátka stárne, se dostávám do zvláštních jemných kolizí s mladšími generacemi muzikantů a posluchačů.

Říká se, že většina lidí v našem typu společnosti si aktivně rozvíjí hudební vkus do svých studentských let. Pak přestane mít čas sledovat novinky a zasekne se, docela ráda, u hudby, se kterou má spojené první a druhé lásky, mejdany, citové bouře, prostě vstup do dospělého života.

Čest výjimkám, ale kolem sebe vidím, že to platí: i to nejpozoruhodnější z čerstvé elektronické hudby je dosti marno doporučovat seniorům, kteří o sobě tvrdí, jak jen jsou kulturní. Nadgenerační zvědavost na nové podněty se u nás nenosí – a sociologové nás uklidňují, že nejsme výjimky.

Můj osobní střet se vlastně taky týká věku a je velmi konkrétní. V posledních letech se dost nastupujících muzikantů ve světě i u nás chopilo starších klávesových nástrojů. Společně znovu vtáhli do hry syntezátorové zvuky, zvlášť ty z osmdesátých let. Jako by chtěli hledat novou šanci a nový kontext pro zvuk, někdy dokonce stylový sound, který už jednou řádil v éteru.

Dívám se na svoje mladší přátele a vím, že jednu věc jim těžko vysvětlím: že jsem si před třiceti lety užil těchhle zvuků dost a dost, že jsem sice nevyhledával Kroky Františka Janečka nebo skladby z diskoobdobí Heleny Vondráčkové, ale že jich prostě tehdy bylo všude plno.

Když moji kolegové dnes poslouchají zpěvačku Grouper, nebo sofistikovaného autora Johna Mause, já chtě nechtě při jejich zvucích vidím tváře Sagvana Tofiho, Arnošta Pátka a rozjásaného davu svazáckých rošťáků ve finále filmu Diskopříběh. Jsem ochoten připustit, že ty zvuky samy o sobě za nic nemůžou a že si snad i zaslouží rehabilitaci: ale vlastně se mi vůbec nechce poslouchat něco, co jsem si svého času užil v tak vrchovaté porci.

Ty dobové kulisy vnuceného, dutě optimistického popu českých „eighties“ bych asi angloamerickým novým zjevům v hudbě musel dlouze vysvětlovat. Pokládám za absurdní, ale taky zajímavé, že se takhle střetly estetiky s různými záměry a různou hloubkou. Nechci, aby mi Michal David a spol. dnes zacláněli ve výhledu na novou tvorbu. Ale upřímně, už se docela těším, až tahle vlna osmdesátkového retra opadne.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio