Petr Vizina: Chlapeček po 40 letech

Kamsi mimo fotografův objektiv z ní hledí mladý muž, sedící v mírném předklonu, lehce netrpělivě, snad na nádražní lavici. V obličeji, rámovaném vlnou tmavých vlasů, odraz, jak se o něj přetahují skepse s nadějí. Jednu ruku, sevřenou v pěst, podpírá druhá, s otevřenou dlaní; znovu, jako by se přely naštvanost s velkorysostí.

K přednostem dospívání patří, že víc než viděné jednoho přitahuje to, co si k viděnému může domýšlet. V době, kdy si desku odnáším domů, tedy zkraje 80. let, už nemám šanci spatřit zpěváka na pódiu. Po Praze se objevují nápisy: Nechte zpívat Mišíka!

Těch devět písniček na jeho první desce s kapelou Etc... vůbec nepřipomíná nic z toho, co se mi v tehdejší době v hudbě líbí. Myslím tím sršatost a sarkasmus punkových kapel, to výsměšné poštěkávání člověka zahnaného do kouta. Hudba a texty tu naopak otevírají nekonečně široký prostor posluchačově představivosti. Zato v Mišíkově hlasu slyším podobnou naléhavost a nespoutanost, jaké mi imponovaly na tehdejších punkových kapelách.

Ne, že bych snad tehdy rozuměl, oč v těch písničkách jde. Obraz chlapečka, jehož stříhají dohola, mi v době amatérské výroby pankáčských vlasových kreací nepřišel nutně skličující. Jímavá nálada Mišíkovy písně s textem Josefa Kainara mě však přesto zasáhla. Jakmile se Mišík dopracuje k poslednímu řádku textu, „nesmět se pohnouti na židli z železa – už mu to začlo“, je rozhodnuto. Mišík je stejně drsný a syrový, jako pankáči. Přestože v jeho Etc..., té skvělé kapele, jejíž zvuk jsem dlouho znal jedině z prvních dvou desek, hrají, světe drž se, housle. Které v rokenrolu nemají co dělat. Nebo snad ano? Jenomže i tohle porušení pravidel a šablon mi imponovalo.

U starých desek se o nás přetahují, jak na té fotce z obalu prvních Etc..., skepse vůči vlastní sentimentalitě, s nadějí, že kouzlo nahrávky nevyprchalo s dobou. Že nás ten kluk, co ho stříhají nakrátko, nepřestane dojímat. Že ten kluk jsme možná tak trochu my sami.