Petr Vizina: K čemu Bůh stvořil Čechy

Místní a turisté odsud obhlížejí celou gdaňskou zátoku. Tahle teologie se mi líbí, není v ní totiž nic záludného, jen obdiv k tomu, co je podle něj Čechům vlastní a Polákům to chybí - totiž upřímnost.

Jedna z Češek pobaveně konstatuje, že Poláci se o Česko zajímají, ale v každé debatě nakonec přijde ta chvíle, kdy se jí, ať už přímo nebo nějakou šikovnou oklikou, zeptají: A co vy, máte nás taky rádi?

Její domněnka se neopírá o teologii, tedy o bonmot s Bohem a zábavnými Čechy, má analogii v rodině. Poláci podle ní Čechy obdivují asi tak, jako větší bratr dokáže ocenit menšího, který toho většího neohrožuje. Ona sama při těch debatách volila namísto své mateřštiny polštinu a místní jí za snahu tleskali.

Ovace provázejí dalšího Čecha, který tu o rozdílu mezi námi a naším čtyřikrát početnějším sousedem ze severu taky mluvil. Shodou okolností je tenhle Čech v Polsku skutečnou hvězdou. „Doma v Česku mě za kultovního tvůrce nepovažují. A když se někdo doslechne, že mě za takového pokládají Poláci, ptá se, jak je to vůbec možné. Ti Poláci asi musejí být divní. A ty jsi taky divný, takže můžeš být kultovní leda v Polsku."

Tohle neřekl mně, ale polským novinám Gazeta Wyborcza, což je jedna z věcí, které Polákům závidím. Ale protože je u nás závist považovaná za typicky českou vlastnost, řekněme, že na ty noviny hledím s podobným obdivem, jako na nové muzeum Solidarity v gdaňských docích, Niemenovy desky nebo na knížky od Gombrowicze, Lema, Witkowského či Maslowské doma v knihovně.

Zobecňující soudy na adresu jiných národností jsou zábavná disciplína. Jakmile nějaký vypustíte z úst, hned vás napadne, kolik z něj musí existovat výjimek. Stejně tak upřímnost a humor, které Poláci na Češích obdivují, se netýká nás všech, ale naší literatury a filmů. S Petrou Hůlovou, Jaroslavem Rudišem nebo Petrem Zelenkou jsem totiž byl na literárním festivalu v Sopotech.

Literatura a film jsou naši dobří velvyslanci, díky nim se Polákům jevíme neskonale lepšími, než vcelku jsme, to se s vámi vsadím. Psst, neřekneme jim, jak je to ve skutečnosti, že ne?