Petr Vizina: Zdvořilá Ostrava

25. červenec 2014
Glosa

Kulisami jak z verneovky projíždí řidič se závozníkem a jedou pro pivo. Ocelovým městem, areálem oblasti Dolních Vítkovic, v tu chvíli procházejí stovky návštěvníků festivalu Colours of Ostrava.

Nedočkavý řidič troubí a lidé, korzující mezi desítkami pódií a stánků, se ochotně rozestupují. Poprvé teprve po třech dnech trvání hudebního jarmarku, vidím někoho, kdo má v obličeji naštvaný výraz, jako ten řidič pivního zásobování.

Své roky na hudebních festivalech jako divák nebo účinkující jsem si už dávno užil. Léta, kdy jsem v dánském Roskilde sledoval ochranku, jak prvním řadám pod obřím pódiem nepředvádí své svaly a moc, ale posílají návštěvníkům v letním vedru kelímky s vodou, aby nedostali úpal a neomdleli. Léta, kdy mě těšila rodinná atmosféra menších českých festivalů, jako je třeba Litoměřický kořen. Ale taky roky, kdy pro mě domácí letní festival znamenal všudypřítomný hluk, bohapustý supermarket s hudbou a rozjařené postavy klátících se opilců, bryndajících pivo z kelímků.

V Ostravě jsem opilce v kulisách ocelového města neviděl jediného. Snad je to respektem k těm horníkům z dnes už zavřeného dolu Hlubina, kterým tu někdy šlo o život. Snad podvědomou úctou, kterou dodnes v návštěvníkovi budí obří tavící pec v areálu, kterému ostravští dělníci za První republiky přezdívali Mordovna.

Netrpělivě troubící řidič s první dodávkou byl první, na němž jsem tu za tři dny konání festivalu zahlédl rozladění. Ještě před pár dny jsem na jiném festivalu, pro změnu filmovém a rovněž mezinárodním, v Karlových Varech, poněkud zdravil v hotelu rusky mluvící spolubydlící důrazným "Dobrý den". Nebylo v tom nic poťouchlého, natožpak zlomyslného. Jen reakce na to, že spolubydlící téměř bez výjimky při setkání na chodbě, v jídelně nebo ve výtahu zásadně nezdraví, ani pozdrav neopětují. Zdvořilost je pro ně, zdálo se, jakousi pošetilostí či přímo slabostí.

Zato hudební Ostrava si vypěstovala přátelského, uctivého ducha lidí pomalých ke hněvu a frustraci. Lidí zdvořilých. Nevím, kde přesně se ten duch bere. Jan Světlík, šéf Vítkovic, mi nepřipadá jako člověk sentimentální, ale praktický a pragmatický. Hardrockový veterán Robert Plant, hlavní tahoun festivalu, vyzařoval radost z hraní se starými pardály, ale ani on nebyl programově sluníčkový člověk. Podobně i denverská kapela Slim Sessna Auto Club, která pro mě byla největším zážitkem. Ani v jejich baptistickém kázání se smyslem pro sebeironii nebyl jednoznačný návod, jak reagovat ve chvíli naštvání.

A tak tou nejhrubší reakcí, kterou jsem za čtyři dny festivalu v Ostravě viděl, bylo zvolání jedné slečny k tomu netrpělivému dodavateli piva. "Pane řidiči, dobrý den, dobrý den!"

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.