Zdeněk Lukeš: Konec architektonických soutěží

1. prosinec 2015

Glosa

Zmenšenina Kaplického blobu jako zastávka na Lesné v Brně|foto:Ivan Holas, Český rozhlas

Rozhodnutí soudu je nutno respektovat, ale považuji celou kauzu za krajně nešťastnou. Budou-li se vypisovatelé výtvarných a architektonických soutěží obávat, že někdo z neúspěšných soutěžících (a za ty se samozřejmě považují všichni kromě vítěze) u soudu výsledek hodnocení poroty napadne, je se soutěžemi nadobro ámen.

Těžko totiž lze očekávat, že budou riskovat dlouholetý soudní spor a nakonec nejen anulování výsledků, nýbrž i značné finanční náklady, spojené s vyplácením odškodného. Navíc se pak ani nepodaří sestavit porotu, která by všechna rizika vzala na sebe. Nakonec se nejen nic nepostaví, ale zůstane jen hořkost.

Přitom řada zadání je velmi složitá a je na posouzení odborníků, zda případná pochybení tolerovat, zejména, jde-li o invenční návrh (a to nechám stranou, že v případě kompetice na Národní knihovnu požadavek, aby byl sklad knih kvůli nebezpečí povodně umístěn nad terénem, byl v tomto případě zcela nesmyslný, protože parcela se nachází na náhorní rovině Letné).

Z mnoha významných mezinárodních soutěží navíc dobře víme, že zcela bez chyb nebyly jen ikonické vítězné návrhy, jako opera v Sydney nebo Hubáčkův Ještěd. V případě soutěže na NK některou z podmínek - jak je všeobecně známo - nesplnila většina účastníků, přesto je porota velkoryse nechala ve hře - a týká se to i návrhu žalobců. Co když nyní soudně napadne někdo je?

Zkrátka umělecké soutěže jsou komplikované, ty architektonické obzvláště, mají složitá zadání, která není předem snadné naprosto exaktně formulovat. Jako člen mnoha porot vím, že často stačí jediné nesprávně zvolené slovo nebo formulace, která připouští více výkladů, a je problém.

Pak má být na zvážení poroty, která kauze rozumí, jaký přístup během posuzování zvolit. Většinou je velkorysá, protože by často musela vyřadit mnoho návrhů, včetně těch, které jsou invenční. Hledá se přece nejlepší projekt, nikoli takový, který nemá žádné chyby. Navíc výklad různých podmínek se může lišit, takže nějaké zcela objektivní posouzení není vlastně ani možné.

Samozřejmě i jury se může zmýlit, proto velké akce zastřešují profesní organizace, jako je Česká komora architektů nebo UIA (to byl případ NK), k níž se účastníci odvolávají. Pokud však místo architektů, urbanistů, výtvarníků nebo památkářů, či zástupců zadavatele, který by měl nejlépe vědět, co vlastně chce, vstoupí do hry pouze právníci, nemůže být výsledek dobrý.

Výsledkem této kauzy bude tedy to, že se vše nakonec obrátí proti vypisovateli, ale také proti architektům, resp. výtvarníkům. Se soutěžením bude prostě konec.