Dr. Ursula Struppe: Nechceme, aby se tu lidé vzdávali své kultury

Jak pojímáte integrační proces lidí, kteří mají jiný než rakouský původ?

Ve Vídni chápeme integraci tak, že tu společně dobře žijeme se stejnými právy, ale neznamená to, že se musíme vzdát vlastních tradic, jazyka a kultury. Dnes je tu úplně jiná situace než třeba na začátku 20. století. Kdyby to už tenkrát bylo takto, tak bych dnes mluvila plynně česky. Ale tehdy tu panovaly silné germanizační tlaky. Na našem oddělení diverzity si myslíme, že němčina je sice důležitý společný jazyk, jazyk komunikace. Ale v žádném případě nechceme, aby se lidé odjinud vzdávali svých jazyků.

Naopak lidi, kteří se domluví více řečmi, považujeme za obohacení. Chceme, aby si zachovali svoji kulturu, a rozhodně se nesnažíme o jejich asimilaci. Platí samozřejmě stejná pravidla, jako dodržování lidských práv, práv žen, zdejší zákony, pravidla demokracie. To platí pro všechny, pro Nerakušany i Rakušany. To pořád neznamená, že tomu musí podřídit svůj soukromý život. Už ve středověku se říkalo, že městský život činí člověka svobodným. Prostě k městu patří, že tu žijí lidé s různou kulturou, tohle nikdo nemůže nikomu nařídit. Když budou dodržovat všeobecná pravidla, mají tuto svobodu, kterou jim nikdo nemůže vzít.

Významnou migrantskou komunitou ve Vídni se v poslední době stali Němci. Ti ale vládnou němčinou dobře. Lze je tedy vlastně považovat za cizince?

Zažila jsem před časem v jedné veřejné prádelně hádku mezi Srbkou se silným srbským akcentem, která tu žila mnoho let, a jednou Vídeňankou. Do hádky se přidala i jedna Němka a něco řekla. Načež se na ni ta žena se srbským akcentem obořila: „Vy se do toho nepleťte, když jste cizinka!“ Takže je vidět, že Srbové nebo Černohorci se tu cítí už tak doma, že považují Němce za cizince.


Proč považujete za důležitou podporu podnikání migrantů ve Vídni?

Myslím, že je to vždycky tak, že do zahraničí odcházeli ti nejodvážnější, nejkreativnější a nejpodnikavější. Mají podle mě proto dobrý podnikatelský potenciál a měli bychom toho využít. Na druhou stranu si musíme přiznat, že takové ty rodinné obchody, zeleninové stánky na trhu podobně, jsou tu záležitostí celé rodiny, která tam pracuje bez mzdy a víc než 40 hodin týdně. To by asi Rakušané nedělali a někdy už to má formy sebevykořisťování. Někdy ale nemají jinou šanci, jak se uživit. Takže si věci zase neromantizuji. Ale měli bychom využít toho, že ti lidé jsou ochotni něco vybudovat, jsou velice samostatní a v posledních 20 nebo 30 letech se spousta velkých firem vyvinula právě z takovýchto podniků.

Mluvíte i s rodilými Vídeňany? Nesetkáváte se pořád s negativními reakcemi na příliš mnoho sousedů s nerakouským původem?

Myšlení a nálady Vídeňanů se v poslední době určitě dost změnilo. Jistě, panují stále obavy, ale pro mnohé je tahle pestrost už dávno realitou. Třeba ve školách, kde děti – na rozdíl od mé generace – už naprosto normálně přijímají to, že jejich spolužáci a jejich rodiče jsou odjinud. Na druhé straně existují obavy a výhrady, které hraničí až s nacionalismem a rasismem. Řekla bych ale, že ten požadavek, že migranti se musí naučit německy, je pro takové lidi důležitější, než aby s nimi vlastně mohli komunikovat.

Takže bývá to i politicky instrumentalizováno. Dnes se to týká hlavně islámu. Dříve byli „ti špatní“ černí Afričané, dnes jsou to muslimové. Neměli bychom se ale mluvit na rovině „my“ a „oni“, ale mluvit o tom, co je nám společné. Proto také spouštíme projekt Vídeňské charty, kde se budeme ptát všech obyvatel, jak si tu představují budoucnost. Minulost nás možná rozděluje, protože jsme se narodili jinde, ale spojuje nás budoucnost, protože tu spolu žijeme, a vyrůstají tu naše děti.