Hlaste ihned!

V Československu zní poslední výstřely druhé světové války. Praha ještě nestihla rozebrat barikády a pohřbít své padlé z dramatických dnů povstání. I když bude rozhlas s květnovými událostmi roku 1945 spojován především s hlasy, které v posledních dnech války volaly o pomoc, už 10. května se začíná psát další slavná rozhlasová kapitola.

Svět slaví první dny míru, ale dramata války zdaleka nekončí. Přes 13 milionů Evropanů patří k takzvaným “displaced persons” - k vymístěným osobám. Začíná repatriace - gigantická mezinárodní akce, která má pomoci lidem dostat se domů z míst, na kterých se ocitli nedobrovolně, ať už jako vojáci, uprchlíci, nuceně nasazení nebo vězni. Hladové zástupy lidí se posouvají po rozbitých silnicích, statisíce vězňů na pokraji života a smrti čekají v osvobozených koncentračních táborech.

Železniční koleje jsou přerušené, nejdou telefony, silnice a mosty zničené. Jediné co bez problémů překonává tyto překážky, jsou rozhlasové vlny. Už první hodiny po podepsání kapitulace je jasné, že rozhlas bude v následujících týdnech důležitým prostředníkem pro předávání informací.

Do rozhlasu v Praze, ale i v Brně, Plzni a Ostravě denně míří stovky lidí a žádají o pomoc. V jejich prosbách se opakují slova: hledám, pohřešuji, podejte zprávy. Vzkazy jsou zapisovány na malé lístky a ihned odnášeny do hlasatelny. Na rozhlasových vlnách se objevují tisíce jmen pohřešovaných, ale i těch, kteří dávají rodinám šťastnější zprávu - jsme živí. Zprvu jen dva fungující telefony přijímají informace a úpěnlivé prosby z domova i ze zahraničí. Do toho volají nemocnice, že potřebují krev a dobrovolníky pro přenos raněných. Praha potřebuje truhláře na výrobu rakví pro padlé při povstání.

Repatriace|foto: Archiv ČRo

Na rozhlas se začínají obracet i instituce

Především Repatriační odbor Ministerstva ochrany práce a sociální péče, který organizuje návrat statisíců československých občanů domů a více než milionu cizinců přes naši republiku. Je to logické, jsme srdcem Evropy, kde železnice ještě funguje. Nádraží se plní repatrianty, mnohým je třeba poskytnout rychlé ošetření. Červený kříž hledá zdravotní sestry, shání léky a potraviny. Ale co je nejvíc třeba - pohonné hmoty a autobusy. Rozhlas vyzývá ke sbírce benzínu a jménem repatriačního odboru prosí o zapůjčení aut. Úspěšně. Zachrání to stovky životů.

Repatriačního vysílání se ujímá zkušený rozhlasový redaktor F. K. Zeman, který řídí tým písařek a hlasatelů. Sám také některé zprávy hlásí a uvádí. 12. května usedá k mikrofonu a čte emotivně laděný úvod repatriačních zpráv:

Naši milí posluchači. Dostáváme od vás tisíce dopisů a ze všech sil pomáháme hojit tisíce bolestí. Jsme s vámi se všemi, kteří jste obklopeni temnem starostí a chceme pomoci. Konáme zde svou službu a splácíme tak svůj dluh rozhlasu a těm, kteří za něj obětovali své životy.

Z repatriačního vysílání sice neexistuje žádný zvukový záznam, ale přesto je víme, jak vypadalo. V Archivu Českého rozhlasu jsou uloženy kartóny s autentickými texty vysílání z těchto dnů. Tehdy je měli v rukou hlasatelé a přímo z nich zprávy četli. Obsahují informace i zoufalé otázky plné naděje. Na strojopisu textů jsou poznámky psané zeleným inkoustem. Tak s mnoha vykřičníky píše F.K.Zeman instrukce na zprávy, které mají být zařazeny do vysílání bezodkladně. Hlaste ihned! Opakujte třikrát!!

Pozor! Dostali jsme zprávu ze Slaného, že autobusy z Buchenwaldu projíždějí městem a v nejbližších hodinách přijedou na Vítězné náměstí v Praze Dejvicích!
Šternová Irena narozena 1894 v Luňanech byla odvlečena do Terezína. Transport AAB 882 odjel někam do Polska, od té doby není zpráv…
Dnes kolem 13. hodiny přijede na nádraží Brno-Židenice výprava Sokolů, kteří byli vězněni v Německu a dojeli z Lipska do svých domovů. Do Brna jedou Oldřich Hlavica, Bořivoj Pospíšil, Jan Petrák, Jan Šenkýř, Cyril Válek…
Voláme ženy, které byly Němci zahnány do Schwerinu. Vraťte se do Ravensbrücku, kam jsou poslány autokary, které vás dopraví do vlasti. Pospěšte si, vozy odjíždějí již zítra!

V prvních dnech čtou hlasatelé zprávy v pořadí v jakém přicházejí do rozhlasu. Později jsou rozdělovány na zprávy pátrací, na informace o přijíždějících transportech a na ty nejsmutnější - zprávy o mrtvých.

Repatriace|foto: Archiv ČRo

Rozhlas zprostředkovával spojení i s mezinárodními misemi UNRRA (mezinárodní organizace pro pomoc za války poškozeným státům) a Mezinárodního Červeného kříže. Pracovníci v repatriačních misích měli za úkol poslouchat v domluvených časech Československý rozhlas a řídit se podle pokynů, které do vysílání předávali organizátoři z ministerstev a z Národní rady. Aby nenastal chaos, rozhlas informuje obyvatele o nových vyhláškách, o přídělech potravin, o pravomocích revolučních národních výboru, vysílá o nebezpečí tyfové epidemie v Terezíně, sděluje místa, kde se mají shromažďovat němečtí zajatci. Většina problémů poválečných dnů se ve formě zpráv valí na rozhlas, který si svým vysíláním v době povstání získal u obyvatelstva obrovský kredit. Rozhlasoví zaměstnanci slouží ve dne v noci, přepisovat zprávy pomáhají dobrovolníci.

Korespondence se v rozhlase třídí na listy obsahující informace pro vysílání. Ty další jsou předány Repatriačnímu odboru. Tak putoval i dopis Marie Bednářové ze září 1945 psaný kostrbatým písmem. K němu je přiložená fotografie manželů Bednářových:

Prosím vás v zoufalé naději o pomoc. Jsem žena dělníka Johana Bednáře vyslaného na práci do Říše, ale on se mi nechce vracet. Je to táta 3letého chlapce. Všichni z Gmündenu jsou doma, ale ten náš chce být od nás pryč pro ruské děvče, které v Rakousku poznal. Jaký to je pořádek na světě – Čech v Rakousku, kde si dělá co chce a já musím obtěžovat úřady, aby mně toho hejska poslali domů, aby živil rodinu a nedělal po světě ostudu! Prosím vás snažně, najděte toho lumpa! Ať se o nás stará a nechá tu Rusku. S nadějí Marie Bednářová Klikov.

Na zadní straně dopisu je rukou dopsaná poznámka repatriačního úředníka:
Proveďte ihned repatriaci Johana Bednáře z Gmündenu!
V Národní archivu se zachovaly i zápisy z porad Repatriačního odboru, ze kterých vyplývá, jak několik desítek úředníků a tisíce dobrovolníků statečně zvládaly nápor statisíců repatriantů přejíždějících přes naše území.

17. květen: Do Prahy přichází 6000 lidí denně, pro které je naprostý nedostatek místa. Není možné je nechat na nádražích a na ulicích.
20. květen: Je ohlášen další transport 1000 lidí z Terezína, v němž je 70 nemocných. Kam je umístit? Sovětská vojenská správa je odmítá přijmout.
V budově školy v Podskalské jsou shromažďováni Francouzi, na Maltézském náměstí Italové. Pro anglické a americké zajatce se zřizuje tábor na Pohořelci.
21. květen:Dávky potravin na osobu a den v repatriačním středisku:
20 deka chleba, 16 deka bílého pečiva, 3 deka masa či masných výrobků, 3 deka másla, 15 g kávoviny, 1/8 l mléka a ½ vejce týdně na osobu.
22. květen. Uprchlíci se u nás nahromadili natolik, že je třeba dočasně zastavit další transporty!

Začíná se ukazovat, že bude třeba k návratu pomoci i československým občanům z míst velmi vzdálených. Válka je vyhnala až do sibiřských částí Ruska, do Norska, Ameriky, Izraele nebo Číny.

Redakce dostala v pátek telegram z Káhiry, jímž se 336 československých reptariantů v Egyptě dovolává pomoci. Uvádějí, že jsou již pět neděl v zoufalém postavení a že v jejich táboře vypukly nemoci. Je jeden případ úmrtí.

Repatriace|foto: Archiv ČRo

„Repatriace z ruské okupační zóny je pro nepřístupnost sovětského velení obtížná“ stěžují si pátrací komisaři, když chtějí přivézt domů více než 150 tisíc Čechoslováků, kteří se na tomto území nedobrovolně ocitli. Ministerstvo vnitra žádá o povolení vyslat do sovětské zóny pátrací týmy, které by zjistily, kde se naši občané nacházejí. Probíhají i jednání na diplomatické úrovni, ale povolení přicházejí pomalu. Pro tisíce nemocných repatriantů však může být další čekání osudné. Mnozí se rozhodli dostat se domů vlastními silami. Pěšky, na nákladních vagónech, s pomocí civilistů i vojáků. Cestou potkávají kolony Němců, kteří utíkají opačným směrem před takzvaně divokými odsuny z Polska a Československa. Obzvlášť na sever od našich hranic má zničená země s kolonami vyhladovělých lidí podobu apokalypsy.

Poválečné Československo bylo zemí, přes kterou prošlo téměř 1 200 000 zahraničních migrantů. Pro ty musely naše úřady na základě mezinárodních smluv zajistit na našem území dopravu, nejnutnější stravu a ubytování. Do Československa se po válce vrátilo kolem 700 000 našich občanů. Součástí repatriační akce bylo i pátrání po osobách – živých i mrtvých. Prioritu mělo pátrání po dětech, které byly zavlečeny do zahraničí. I když mnohé z nich mluvily už jen německy a žily už pod jinými jmény, přesto jich naši pátrací důstojníci vrátily rodinám několik stovek. Pátrání po československých dětech bylo mimořádně dramatické a ztížené i tím, že současně začal odsun Němců z Polska a z našeho území. Úřady se obávají, že německé rodiny mohou mít u sebe československé děti, které jim byly přiděleny k převychování. S nadějemi obcházejí shromaždiště Němců připravených na odsun české matky s fotografiemi pohřešovaných dětí. Dnes už víme, že většinou marně.

7. července 1942 byli odvlečeni z dětské německé kliniky vnukové kancléře Šámala. Jiří a Alena. Děti byly odvezeny neznámo kam. Vyzýváme všechny četnické stanice, národní výbory i občany, aby po obou dětech pátrali a podali zprávy k nám do rozhlasu.
Hledáme 3 dcery: Marii, Evu a Zoru po Ing. Hrubém, zastřeleném v Praze 5.6.1942.

Zprávy složené jen z několika slov, ale cítíme za nimi osobní a rodinné tragedie. Dramata, která se vejdou do jednoho řádku. Tak silné bylo vysílání Československého rozhlasu v poválečných měsících roku 1945. Vysílání, které se stalo součástí mnoha životů i historie této země.