Jak se žilo v domě, kde údajně bydlí i Dobrovského duch? Otevírá se Werichova vila

Naproti Lichtenštejnskému paláci na pražské Kampě stojí bývalá koželužna, které se říká Werichova vila - Foto: Kateřina Havlíková

Naproti Lichtenštejnskému paláci na pražské Kampě stojí bývalá koželužna, které se říká Werichova vilaFoto: Kateřina Havlíková

Původní pracovna Jana Wericha, dobové fotografie nebo filmové kostýmy uvidí návštěvníci opravené Werichovy vily na pražské Kampě. Nadace Jana a Medy Mládkových ji slavnostně otevírá 30. června v 19 hodin. Dělníci a restaurátoři během dvouleté rekonstrukce opravili zahradu i celou budovu. Uvnitř si můžou lidé prohlédnout stálou expozici věnovanou Janu Werichovi, Jiřímu Voskovcovi a Osvobozenému divadlu. Samotné vile jsme se věnovali v pořadu Historie Plus.

Naproti Lichtenštejnskému paláci na pražské Kampě stojí bývalá koželužna. Mnohým je známa pod jmény po bývalých obyvatelích. Říká se jí totiž Dobrovského vila nebo Werichova vila. A kromě nich žili v domě i historik Zdeněk Wirth, Werichův přítel Jiří Voskovec nebo básník Vladimír Holan, který do vily přišel v roce 1948 a zůstal v ní celých dvacet let. 

Ovšem Dobrovský, který v bývalé koželužně žil na přelomu 18. a 19. století, dal stavbě ještě jedno jméno – dům u Modrého abbé. Tak se totiž historikovi přezdívalo. A jeho duch údajně uvnitř žije dodnes. Werich vyprávěl, jak ho slýchá procházet domem, protože praskají podlahy, a přitom nikdo nikde nechodí. V pokojích vrzaly parkety, občas se někde rozsvítilo a pak zhaslo. Cvakaly kliky a dveře se prudce otvíraly, aniž by jimi kdokoliv prošel. 

A ani Holanovi nebyl abbé neznámý. Prý s ním často rozmlouval, stejně jako s dalšími duchy, kteří údajně chodili na návštěvu a sedávali v jeho křesle. Protože byl ale Modrý abbé duch hodný, zvykli si na něj oba umělci. „On nás má asi rád a my mu dáváme svobodu, protože on dává svobodu nám,“ říkal Jan Werich. 

Zastavení v okně  

Jan Werich se do horního bytu vily nastěhoval po návratu z Ameriky v roce 1945 - Foto:  archiv Jaromíra Pelce, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International, Wikimedia Commons

Jan Werich se do horního bytu vily nastěhoval po návratu z Ameriky v roce 1945Foto:  archiv Jaromíra Pelce, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International, Wikimedia Commons

Jan Werich se do horního bytu domu u Modrého abbé nastěhoval po návratu z Ameriky v roce 1945 a krátce poté přišel i Jiří Voskovec. Rychle se měnící doba a politické směřování země ale přesvědčily Voskovce, že v Československu už nemůže žít. Proto se v roce 1948 vrátil na Západ a byt po něm byl přidělen básníku Vladimíru Holanovi. 

Ten se do přízemního bytu vily nastěhoval se svou manželkou a dcerou Kateřinou. Ze začátku byl vztah obou umělců i jejich rodin přátelský. Werich i Holan se narodili v roce 1905, a tak si i díky generační shodě rozuměli. Werich se prý při večerních návratech z divadla často zastavoval u Holanova okna, kde spolu pokuřovali a rozprávěli. Jenže brzy se jejich vztah začal kazit. A dodnes se neví proč. 

Palec vzhůru a přání k narozeninám  

„Takhle skončil český básník! Pod jednou střechou s komediantem!“ povzdechl si prý Holan před Vlastimilem Maršíčkem. Podle všeho Holan považoval Wericha v 50. letech za prominenta. Zatímco on měl zákaz publikovat, popularita jeho souseda byla obrovská a jeho tvorbě nestálo téměř nic v cestě. Mluvil o něm jako o úspěšném člověku, se kterým nemůže mít nic společného, nebo jako o někom, kdo točí „Pekaře“. Dokonce pokud si prý stěžoval na svého souseda z horního bytu, měl pro to zavedené gesto – palec vzhůru. 

Vladimír Holan se nechával slyšet, že žije pod jednou střechou s komediantem - Foto:  spisovatele.cz

Vladimír Holan se nechával slyšet, že žije pod jednou střechou s komediantemFoto:  spisovatele.cz

Werich zase často v souvislosti s Holanem zmiňoval, že se schovává doma v přítmí za zataženými závěsy, že rozpráví s duchy a otevírá jen hospodyni, aby si vzal jídlo. Nenašel ani mnoho pochopení pro jeho básnickou tvorbu. Přestože k sobě měli oba umělci mnoho výhrad a asi o sobě málo mluvili líbivě, zachovávali si navzájem velmi zdvořilý korespondenční vztah. Blahopřáli si k narozeninám a při té příležitosti se navzájem zvali na skleničku. A v těchto dopisech lze vyčíst vzájemnou úctu a ohleduplnost. 

Tolik společného v rozdílnosti 

V roce 1968 Vladimír Holan dům u Modrého abbé opustil a přestěhoval se do nedalekého domu v ulici U Lužického semináře. Téhož roku Jan Werich podepsal manifest Dva tisíce slov. V následném období normalizace bylo i jemu zakázáno veřejně vystupovat a tvořit. 

Oba se narodili ve stejný rok a oba ve stejném roce – tedy 1980 – zemřeli. Oba patřili k velkým osobnostem české kultury, jejichž práce byla režimem násilně přerušována. Měli mnoho společných přátel a oba milovali Shakespeara. Dokonce za první republiky občas přispívali do téhož časopisu „Gentleman“. Oba zanechali nesmazatelnou stopu v české kultuře. A přesto si tak málo rozuměli. 

Vztah Wericha s Holanem vznikl pouze na základě dvaceti let společného soužití ve vile na Kampě. A odstěhováním Holana na jinou adresu tento vztah také skončil - Foto: Kateřina Havlíková

Vztah Wericha s Holanem vznikl pouze na základě dvaceti let společného soužití ve vile na Kampě. A odstěhováním Holana na jinou adresu tento vztah také skončilFoto: Kateřina Havlíková

Je vlastně velmi zvláštní hovořit o vztahu Vladimíra Holana a Jana Wericha, protože před rokem 1948 se osobně pravděpodobně vůbec neznali. Jejich vztah vznikl pouze na základě dvaceti let společného soužití ve vile na Kampě. A odstěhováním Holana na jinou adresu tento vztah také skončil. 

Co bylo důvodem odstěhování, není dodnes známo. Možná právě ono neporozumění. Možná i špatné životní podmínky ve starém domě. Je ale známo, že Holan i poté, co se odstěhoval a co se dozvěděl, že je jeho bývalý soused vážně nemocný, ptával se na něj. Nikdy si tedy moc nerozuměli, ale nikdy si nebyli lhostejní. 

Autor:  Kateřina Havlíková
Pořad: Historie Plus  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: sobota 20:33, repríza neděle 08:34,  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace