Má-li historie svůj hlas, duní v tónu A1

Dlouhá desetiletí také mlčely a dnes se znovu vracejí do prázdných věží - Foto: Daniela Pilařová

Dlouhá desetiletí také mlčely a dnes se znovu vracejí do prázdných věžíFoto: Daniela Pilařová

Nechyběly při královských svatbách, křtinách ani pohřbech. Oslavovaly válečná vítězství, varovaly před vpádem cizích vojsk nebo před ohněm. Svolávaly věřící k modlitbě a rozháněly mraky. Dlouhá desetiletí také mlčely a dnes se znovu vracejí do prázdných věží. Zvony. Má-li historie svůj hlas, jsou to právě ony.

Nejstarší zvony vznikaly už před více jak pěti tisíci lety v Mezopotámii. Do křesťanské liturgie se zvon dostal ve 4. a 5. století, mniši v Irsku už dokázali zvony odlévat. První zmínka o zvonech v Čechách je ve staroslověnské legendě o knížeti Václavovi z roku 940. Nejstarší u nás dochovaný zvon, dvoutunový Vilém v Havlíčkově Brodě, pochází však až z roku 1333. Na Moravě je nejstarší tzv. Joštův zvon na svatotomášské zvonici v Brně, byl odlit v roce 1393. Nejstarší dochované zvony v Praze jsou novější: strahovská Kateřina pochází z roku 1475 a Jiljí na Starém Městě je ještě o 12 let mladší. V dalších stoletích ovšem zvony i jejich výrobci rychle přibývali. Píše o tom Zikmund Winter: 

Zvonař Michal Votruba s třicetikilogramovým zvonem, který vyrobil pro hradní kapli hradu Švihov - Foto: Andrea Zahradníková

Zvonař Michal Votruba s třicetikilogramovým zvonem, který vyrobil pro hradní kapli hradu ŠvihovFoto: Andrea Zahradníková

„K staroměstskému slévačství dalo se zapsati od roku 1424 až 1526 dvacet devět konvářů a dva zvonaři. Toť počet proti době předešlé znamenitý. Škoda, že zevrubně neznáme, kolik konvářů nebo zvonařů vstoupilo na Novém Městě do svazku měšťanského. Roku 1484 byli tři zvonaři pospolu v městské radě, jmenovitě Jakub, Jíra a Jílek. Mezi lety 1420 až 1526 shledali jsme ve všech třech městech pražských nad sto konvářů a zvonařů. Z nich nejznamenitější se nám vidí zvonařská rodina Rybova. Na slovo brán býval z nich nejvíc Jílek, který roku 1489 slil zvon do Plzně za tři sta kop." 

Prastarou technologii odlévání zvonů popsal v 16. století slavný zvonař Vavřinec Křička z Bítyšky v "Návodu k lití a přípravě děl, kulí, hmoždířů, zvonů, konví, ke zvedání vody, vodotryskům a podobně, četnými kresbami opatřenému." A způsob odlévání zvonů je paradoxně stále stejný - i v 21. století, jak popsal zvonař z Myslkovic Michal Votruba. 

Zvon vzniká nejprve na papíře, kde je třeba vypočítat a nakreslit tzv. zvonové žebro, jakýsi průřez polovinou zvonu. Žebro určuje, jaký bude mít zvon základní, nárazový tón. S ním pak musí ladit další tóny. Pak se z cihel a jílovité hlíny vystaví jádro zvonu, na které se vytvoří tzv. falešný zvon. Na něj zvonař doplňuje výzdobu, kterou jednou zvon ponese. Tento falešný zvon se překryje další vrstvou hlinité směsi, která dost zapáchá. V minulosti se do ní vedle plev nebo slámy přidávaly i kobylince… „U mne však směs nepáchne, já do ní místo kobylinců přidávám pivo,“ vysvětlil později ve své zvonařské dílně v Myslkovicích Michal Votruba. 

Vysušená forma s falešným zvonem se spustí do jámy, kde se vypálí. Falešný zvon přitom „odteče“ a na jeho místo se může nalít zvonovina. A pak se už jen čeká, jak celá operace, které předcházely měsíce příprav, nakonec dopadne. Pokud někde nastala chyba, musí se zvon rozbít a postavit nová forma. 

Odlévání zvonu v Zábřeze. Bylo to první odlévání zvonu mimo zvonařské dílny po 350 letech - Foto: Miroslav Kobza

Odlévání zvonu v Zábřeze. Bylo to první odlévání zvonu mimo zvonařské dílny po 350 letechFoto: Miroslav Kobza

Musí i zvonař Votruba někdy zvon přelít? „Samozřejmě!“ Přiznává, že zpočátku musel pracovat metodou pokus – omyl. O zvony se zajímal už jako kluk na základní škole, pak vystudoval obor slévačství i další školy, nemá však za sebou rodinnou dílnu, kde by se dědily zkušenosti i některá zvonařská tajemství. Na všechno si musel přijít sám. Přesto má mladý zvonař na svém kontě už víc než 130 zvonů, které dnes vyzvánějí v jižních i středních Čechách nebo na Vysočině. Jeho zvony visí i ve věži soběslavského kostela. Hned vedle památného zvonu ze 17. století. 

Jde o jeden z mála zvonů v českých zemích, který své místo ve zvonici nikdy neopustil. Většina českých a moravských zvonů, přes 12 tisíc, byla totiž v letech 1. i 2. světové války zrekvírována. Z jejich zvonoviny byla ulita děla. A jen část se jich vrátila zpátky. Řada farností, obcí i měst se dnes snaží tato prázdná místa ve věžích zaplnit, proto mají zvonařské dílny práci na roky dopředu. 

Zvon pro Václava 4 - Foto: Hana Novenková

Rekvírování zvonů za 2. světové války postihlo i kostel Panny Marie, sv. Karla Velikého a sv. Alberta na pražském Karlově. Ten zde dal postavit císař a král Karel IV. Jáhen Jiří Ignác Laňka přiblížil historii zdejších zvonů. Je skutečně dramatická. Karlov přišel o zvony celkem pětkrát, během rabování pražské lůzy ve středověku nebo při požáru v roce 1755. Za josefinských reforem byly pro změnu zdejší zvony prodány a dnes visí v jiných kostelích.  

Další zvony zmizely za 1. světové války, a sotva tu byly v roce 1939 zavěšeny zvony nové, čekalo je za pár let další rekvírování. Až v roce 2016 byla do zvonice vyzdvižena trojice nových zvonů, kterou odlili zvonaři v polské Přemyšli. A ty zde podle Jiřího Laňky snad zůstanou nastálo. V to doufají asi všichni. Vyzvánění zvonů sice může vylekat, zvlášť když stojíte přímo pod nimi, horší však je, když zvony mlčí. 

Autor:  Milena Štráfeldová
Pořad: Historie Plus  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: sobota 20:33, repríza neděle 08:34,  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace