O vejminkářích aneb S tou peřinou, matko, mi zpátky nechoďte!
„A pak babička s dědouškem šťastně a spokojeně dožili na vejminku… Zazvonil zvonec a pohádky je konec…“ Dnes si pod pojmem vejminek často představujeme roztomilou chaloupku s doškovou střechou a muškáty za okny. Ve skutečnosti výměnek znamenal pro obyvatele venkova často jediné zaopatření na stáří. O tom, k jakým problémům a dokonce tragédiím to vedlo, je dnešní Historie Plus.
„Nejznámější postava výměnkářky je samozřejmě Babička Boženy Němcové,“ vysvětluje Michal Fránek z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Babička žije spokojeně u své dcery obklopena vnoučaty a jejich soužití je zcela harmonické. Skutečný život výměnkářů byl však podle něj od idylického obrázku z Babičky na hony vzdálený.
Šlo o palčivý sociální problém, protože venkovští lidé byli ve stáří odkázáni jen na pomoc svých dětí. Už v polovině 19. století se sice objevila myšlenka, že by se na vesnicích měly pro výměnkáře zřizovat obecní útulky. Tato myšlenka ale byla v té době jen těžko uskutečnitelná.
Alice Velková z Přírodovědecké fakulty UK k historii výměnků říká, že sahá zřejmě až do 14. století. Tehdy však pro něj neexistovala žádná obecná právní nařízení. Pravidla pro obyvatele na svém panství určovala jen jeho vrchnost. V 18. století však už do těchto vztahů začíná vstupovat stát. Josef II. vydal například předpis, kdo má na výměnek právo. Poprvé je princip výminku právně zakotven v občanském zákoníku v r. 1811. Zákoník vydaný císařem Františkem přitom šel do takových podrobností, jako bylo právo okna, okapu nebo trámu, právo na dešťovku, na průhon dobytka nebo na jeho pastvu… Platil až do vzniku nového občanského zákoníku v roce 1948.
„Výměnek byl opravdu spíš právní vztah,“ říká historička Velková. Nový hospodář mohl své hospodářství prodat, mohlo případně po jeho smrti přejít na další dědice, výměnek však bývalému hospodáři zůstával dál. Proto si rodiče i vůči vlastním dětem do budoucnosti smluvně zajišťovali pokud možno nejširší práva. Později je totiž už nemohli měnit.
Na velkých statcích si výměnkáři mohli kromě bydlení vymínit například užívání kusu pole, ustájení dobytka nebo část úrody ovoce. V chudších hospodářstvích však často neměli ani vlastní místnost, jen tzv. právo bytu. V tom případě bydleli společně v jedné světnici a mohli se stravovat s rodinou hospodáře.
Co všechno si mohli staří hospodáři při předávání svého hospodářství vymínit, ukazuje i smlouva uzavřená v roce 1942. Šlo například o výhradní užívání velké světnice na levé straně ze síně ležící, místo na půdě nad vyhraženou světnicí pro melivo a jiné věci výměnkářů, ve sklepě pro brambory, pod kolnou na dvoře pro uhlí a na zahradě pro dříví, dvě krávy, mezi husami hospodářů pro jednu chovnou husu se čtyřmi housaty, spoluužívání vodovodu, chlebové pece a záchodu a ohledně všech místností a míst v domě volný vchod a východ a volnou chůzi po dvoře a po zahradě, s právem výměnkářů přijímati u sebe návštěvy svých příbuzných a známých...
...Hospodáři jsou povinni poskytnout výměnkářům v čas jejich nemoci řádnou potřebnou posluhu a ošetření, zaplatiti jim lékaře a léky, prádlo jejich jim při svém prádle řádně vyprati, usušiti a vyspraviti. A vypraviti oběma výměnkářům po jejich úmrtí slušné, místním poměrům a stavu jejich přiměřené pohřby...
Mladým hospodářům se někdy nedařilo, podmínky výměnku však splnit museli. Při neúrodě tak mohla nastat paradoxní situace, že životní úroveň výměnkářů byla vyšší než samotného hospodáře. A z toho samozřejmě pramenily konflikty, někdy i s tragickými důsledky.
Jindy měl však takový spor až absurdní podobu, říká vedoucí Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem Jana Hrabětová. Kronikářka v Podlužanech na Dymokursku podle ní zaznamenala, že výměnkářka směla nosit peřiny na dvůr přes společnou síň, zpátky už s nimi ale jít nemohla. Mladá hospodyně totiž striktně trvala na tom, že ve smlouvě cesta zpátky už není obsažená. Výměnkářce tak nezbývalo, než aby peřiny ze dvora strkala zpátky oknem…
V přerovském skanzenu je také expozice, jak takový výměnek v 19. století vypadal. Často to byla pouze světnička ve společném stavení, jako tomu bylo například v chalupě přenesené do skanzenu ze Střihova. Z Pojed sem byla naopak přenesena samostatná chalupa, kterou si na svůj vejminek postavil bohatý hospodář, nežli svůj statek předal synovi. Dnes nás přitom možná překvapí, že hospodářství dříve dědil často až ten nejmladší syn.
Mezigenerační vztahy mezi hospodáři a vejminkáři se staly tématem řady literárních děl. Podle Michala Fránka se jimi zabývali například Vítězslav Hálek nebo Václav Rais. Ten výměnkářům dokonce věnoval celou knihu povídek.
Konec vejminků přinesl prakticky až rok 1948. „Se změnou poměrů u nás nastoupil důchodový systém. Pro mnoho starých lidí na venkově to bylo vlastně vysvobození,“ soudí Jana Hrabětová.
Podle Michala Fránka však může čas pro jakýsi novodobý výměnek zase přijít. Tradiční model, kdy se lidé starali o své staré rodiče, fungoval ve všech kulturách. Státní důchodový systém, který začal v širokém měřítku fungovat ve 20. století, je vlastně historická anomálie. „A je docela dobře možné, že při případném zhroucení důchodového systému nebo dokonce kolapsu civilizace, o kterém se dnes hodně mluví, nám nezbude nic jiného, než přejít zase na tento tradiční způsob. Rodina totiž lépe odolává různým nepřízním osudu i společenským nebo přírodním katastrofám.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
