Půl tisíciletí od chvíle, kdy Martin Luther zveřejnil své teze. Ty nakonec rozdělily církev
Na konci října roku 1517 zveřejnil Martin Luther ve Wittenbergu svých 95 protiodpustkových tezí. Navázal tak nejen na svého předchůdce Jana Husa, ale hlavně tím způsobil zásadní rozkol v církvi. Od tohoto okamžiku uběhlo právě půl tisíciletí.
Teď by mělo zaznít pár ran těžkým kladivem. Byl by to pěkný obraz: mladý muž, kterému bude za pár dní 34 let, přibíjí na vrata kostela ve Wittenbergu dlouhý seznam svých tezí. Kritizuje v nich praxi církevních odpustků. „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání," chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním,“ zní hned ta první.
Kolem se přitom válí ranní mlha, dláždění je ještě vlhké od noční přeháňky a po prázdném rynku se začínají trousit první trhovci. Někde v pozadí by mohl přeběhnout zatoulaný pes. Je říjen léta Páně 1517. Nikdo netuší, že právě končí jedna předlouhá kapitola historie evropské církve. A také celá dějinná epocha - středověk.
Jenže historie bývá často prozaičtější a méně barvitá než scénáře výpravných velkofilmů. Podle všeho Martin Luther své teze na vrata kostela vůbec nepřibil. Podle teologa, přeloučského faráře Církve československé husitské a autora monografií o církevní reformaci Martina Chadimy je Luther přiložil k dopisu, v němž protestoval proti prodeji odpustků.
Jaká vlastně byla doba, ve které Luther žil? Středověk byl nenávratně pryč, měnilo se duchovní klima doby, ke slovu přicházel humanismus. Objevením Ameriky se zcela změnily mapy, říká Martin Chadima. Církev ztrácela svou moc, tu naopak stále víc získávala světská šlechta. A Luther se obracel k ní, u ní hledal ochranu ve chvíli, kdy ho církev za jeho názory exkomunikovala.
Bůh není přísný. Je milující
V čem spočívaly výhrady Luthera vůči římskokatolické církvi? Ve svých tezích například uvedl: „Je marné stavět svoji spásu na odpustcích, i kdyby jejich prodejci ba i papež sám ručili svou duší.“ Církev podle něj selhávala ve svém hlavním poslání, totiž ve spáse duší. Bylo by lepší vrátit se na začátek, k Písmu a ke Kristu.
Luther samozřejmě nebyl zdaleka první, kdo kritizoval církev. Zhruba před sto lety za podobnou kritiku zaplatil vlastním životem mistr Jan Hus. Ostatně sám Luther poté, co se seznámil s Husovým učením, řekl: „Všichni jsme husité!“ Podle českobratrského faráře z pražského Braníka Jaroslava Pechara ovšem právě Husova smrt na kostnické hranici Lutherovi svým způsobem pomohla. Církev už zřejmě nechtěla opakovat staré chyby.
Zastavme se teď u samotného Martina Luthera. Jaký byl jeho život a co ho předurčilo k tomu, aby právě on způsobil tak zásadní rozkol v církvi? Jaroslav Pechar připomíná, že pocházel z relativně dobře situované rodiny, jeho otec byl důlní podnikatel. Mladý Luther díky tomu získal slušné vzdělání.
Studovat práva, jak si přál jeho otec, však nechtěl. Rozhodl se pro teologii. A také vstoupil do augustiniánského kláštera. Dovedl ho k tomu prý traumatizující zážitek, kdy během bouře blesk zabil jeho přítele. V klášteře Luther dodržoval přísná pravidla řehole a sám si je ještě zpřísňoval: bičoval se, hladověl, spal na holé podlaze.
Stále však nenacházel klid. Ten našel, až když pochopil, že Bůh není přísný a trestající Hospodin, ale laskavý a milující Otec. Ke spasení tak lze dojít nikoliv askezí a sebemrskáním, ale pouhou vírou. V tom okamžiku přišla zásadní změna v Lutherově životě.
Jen připomeňme, že v té době už měl Martin Luther za sebou studium filozofie na univerzitě v Erfurtu a v roce 1507 byl vysvěcen na kněze. Poté přešel na univerzitu ve Wittenbergu a stal se tu i kazatelem. Mezitím krátce navštívil Řím a byl otřesen tamními poměry. Blížila se doba, kdy vystoupil se svými tezemi. Vedlo ho k tomu mimo jiné to, že papež Lev X. vydal bulu o prodeji odpustků na dostavbu svatopetrského chrámu v Římě.
Dva copy a šťastné manželství
Církev si Lutherovu kritiku pochopitelně nenechala líbit. Řím mu nejprve pohrozil klatbou, v roce 1521 nařídil papež jeho exkomunikaci, a nakonec ho císař Karel V. na jednání říšského sněmu ve Wormsu nechal prohlásit kacířem a zakázal jeho spisy. Martin Luther však už v té době měl nejen zástupy přívrženců, ale i mocné příznivce mezi šlechtou.
Tady se nabízí další paralela mezi životem Martina Luthera a mistra Jana Husa. Husa v době jeho klatby chránili čeští páni a zprvu i král Václav IV., Luther měl zase oporu v saském kurfiřtovi Fridrichu Moudrém. Ten ho nechal dokonce "unést" na hrad Wartburg. Martin Chadima připomíná, že zde Luther dosáhl nějakých mystických zkušeností.
Vzhledem k předchozímu Lutherovu životu možná o to víc překvapí, že se tento asketický mnich nakonec oženil. Jeho manželkou se roku 1525 stala Kateřina z Bory, jedna z jeptišek, které se pod vlivem Lutherova učení rozhodly tajně opustit klášter. Jejich útěk zařídil jakýsi obchodník s rybami, který skupinu mladých žen vyvezl z kláštera v sudu od slanečků.
Lutherovi se podařilo všechny bývalé řeholnice postupně provdat za své žáky a stoupence, jediná Kateřina ženichy odmítala. Stála vlastně jen o Luthera – a tak ho nakonec získala. Podle všeho bylo manželství Martina a Kateřiny velmi šťastné.
Měli spolu šest dětí, Kateřina se dobře starala o rodinu i poměrně rozsáhlé hospodářství, dokonce vařila pivo. Však také rytiny Martina Luthera ve starších letech jej ukazují jako velmi blahobytného muže. A sám Luther si své ženy velmi vážil. Tvrdil, že by veškeré své dílo nevyměnil za její dva copy.
Protižidovské spisy
Luther mezitím dál učil na univerzitě, kázal, sepisoval své dílo, překládal bibli. A to až do posledních chvil. Umřel roku 1546, ve svých dvaašedesáti letech, cestou za dvěma rozvaděnými lidmi. Sama Kateřina pak dožila v osamělosti.
Vraťme se však k Lutherovu reformačnímu působení. Jaroslav Pechar říká, že mělo vliv na vznik Selského povstání, které ovšem sám Luther odsoudil. A Martin Chadim připomíná, že Lutherovo učení bylo ve 20. století zneužito nacisty. Stačilo k tomu pár pozdních Lutherových protižidovských spisů, aby prohlásili, že německé křesťanství je v podstatě antisemitské.
Lutherovo učení logicky muselo mít velkou odezvu i v Čechách, které v té době za sebou měly dramatickou zkušenost s husitstvím. Luther měl kontakty s představiteli Jednoty bratrské, i když její učení o spáse se do jisté míry lišilo od jeho představ. Jednota přece jen kladla větší váhu na konání dobrých skutků než na pouhou víru.
Dnes podle Jaroslava Pechara žije lutherství ve světě v různých podobách. Jeho nejbližším dědicem v Česku je dnes Českobratrská církev evangelická.
