Rozhlas ve stínu hákového kříže

12. duben 2014

V loňském roce si Český rozhlas připomínal devadesát let od zahájení vysílání. Po celý rok procházeli redaktoři rozhlasový archiv a vybírali z něj zajímavé ukázky, aby posluchačům přiblížili, u čeho všeho jejich předchůdci s mikrofonem byli.

Možná málokoho při poslechu těchhle archivních unikátů napadlo, že více než polovinu své existence – přesně 47 let – prožil náš rozhlas v poněkud nenormálních poměrech: Nebyl objektivně informujícím a přiměřeně vzdělávajícím, případně bavícím médiem; byl jen hlásnou troubou nějaké ideologie, byl prostředkem ideologického působení. Více než čtyřicet let trvající komunistickou totalitu má ještě stále řada z nás v dobré paměti, daleko méně je ale pamětníků, kteří mohou vzpomínat na rozhlasové vysílání let 1939 až 1945.

Byla to doba, kdy český (tedy protektorátní) rozhlas byl součástí celoněmeckého říšského vysílání; doba kdy v jednu chvíli jste mohli z radiopřijímače slyšet neskutečné, jakoby nikdy nekončící německy čtené seznamy popravených – aby vzápětí byla tahle četba vystřídána neskutečně primitivními projevy loajality k vůdci Adolfu Hitlerovi, případně ostouzením „zrádné“ emigrace a v Londýně dlícího Edvarda Beneše. A po chvíli už se zase ozývala naprosto neutrální přednáška – například o tom, jak zdravé je zařadit do jídelníčku kyselé zelí.

Co v té době vlastně dělali rozhlasoví redaktoři? I tomu byla před časem věnována konference historiků, kteří se sešli v Praze, aby se zabývali rozhlasovým vysíláním v letech druhé světové války. Mediální historik Jan Cebe, člen katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a katedry mediálních studií Metropolitní univerzity Praha, se na konferenci obšírně zabýval smutnými příběhy kolaborantů, tedy spolupracovníků s nacistickými okupanty právě z řad rozhlasových novinářů.

A právě jim je věnována repríza pořadu Historie Plus s podtitulem Rozhlas ve stínu hákového kříže v sobotu 12. dubna ve 21:10 hodin.

V protektorátním rozhlasu patří k nejznámějším kolaborantům asi tři osobnosti: Alois Kříž, Karel Verner a Josef Opluštil. Míra jejich kolaborace s nacistickým režimem byla u každého z nich různá, stejně jako jejich práce. Zatímco Alois Kříž a Karel Verner byli opravdu především novináři, publicisty, tak Josef Opluštil se v tom nejhorším možném smyslu slova „proslavil“ jako autor primitivních rozhlasových skečů, zesměšňujících západní i východní odboj a úsilí spojeneckých osvobozujících armád.

Jeden z těchto skečů, parodujících smyšlenou návštěvu zástupce československých Židů v londýnském sídle Edvarda Beneše, si budete moci v pořadu Historie Plus vyslechnout – stejně jako řadu dalších archivních ukázek z vysílání protektorátního rozhlasu, které do značné míry věrně přiblíží skutečnou atmosféru let 1939 až 1945, jak ji mohli vnímat rozhlasoví posluchači.

Uslyšíte tak například, jak dělníci z Klatov a Kdyně odsuzují atentát na Reinharda Heydricha, nebo rozhovor legendárního rozhlasového redaktora a reportéra Josefa Cincibuse s kovodělníkem Liškou z roku 1942, ve kterém český dělník hovoří coby člen delegace ministra Moravce o svých dojmech z návštěvy nacisty okupovaných území Sovětského svazu (záměr bych jednoduchý – návštěvníci SSSR měli ostatním přiblížit nuzné podmínky, za nichž v komunistické zemi žili a pracovali dělníci; pokusíme-li se odmyslet si neskutečný ideologický nános, je popis kovodělníka Lišky skutečně smutným svědectvím o tom, jak se ve „státě dělníků a rolníků“ opravdu žilo obyčejným lidem).

Kdo byli lidé, kteří v rozhlasovém vysílání podporovali nacistické okupanty? Jaké k tomu měli důvody? A jak se jim vedlo po válce?

Na tyto a další otázky odpovídá v pořadu Historie Plus s podtitulem Rozhlas ve stínu hákového kříže historik Jan Cebe.

autor: David Hertl
Spustit audio