Salman Rushdie: Příběh s odloženou tečkou
Před pětatřiceti lety získal Bookerovu cenu, prestižní britské literární ocenění, spisovatel Salman Rushdie za román Děti půlnoci. Jenže za pár let bylo všechno jinak: Salman Rushdie byl odsouzen k smrti.
Rozsudek, který nad Rushdiem vynesl formou fatwy (nábožensko – právního rozhodnutí) íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní, proslavil spisovatele víc než literární tvorba. Na jeho hlavu stále platí vypsaná odměna přes 3 miliony dolarů. Okolnosti, za kterých byla fatwa vynesena, jsou i po téměř třiceti letech zajímavé – a skoro by se chtělo říci, že v souvislosti s událostmi, k nimž v Evropě dochází nyní, i poučné.
Nejdříve hořely knížky, po nich Rushdie
Stručně bývá celý případ z února 1989 podáván takto: Salman Rushdie napsal knihu Satanské verše, která muslimy natolik pobouřila, že Chomejní coby významná církevní autorita vydal fatwu, ve které vyzval věřící, aby autora knížky zabili. Jenže tak jednoduché to není.
Satanské verše, pátá Rushdieho kniha, vyšla ve Velké Británii 28. září 1988. Už o devět dní později byl prodej knihy zakázán v Indii na nátlak tamní islámské komunity. Potom se chvíli nic nedělo. Počátkem roku 1989 se objevila informace, že Satanské verše vyjdou i ve Spojených státech. Už v polovině ledna byly v severoanglickém Bradfordu veřejně páleny Rushdieho knihy davem rozvášněných muslimů, většinou přistěhovalců z Blízkého Východu – a kde neměli knížky, tam upalovali symbolickou figurínu Salmana Rushdieho.
Na počátku února se demonstrace přenesly do Indie a Pákistánu, kde dostaly úplně jiné měřítko: 12. února demonstrovalo proti Satanským veršům před americkým kulturním centrem v Islámábádu několik desítek tisíc lidí. Byla to největší demonstrace v Pákistánu za posledních deset let.
Satanské verše jako pojítko Íránců
A 14. února 1989 teheránský rozhlas odvysílal výzvu ajatolláha Chomejního, podle které „autor knihy Satanské verše, která byla zpracována, vytištěna a uveřejněna v protikladu k islámu, Prorokovi a Koránu, a ti vydavatelé, kteří si byli vědomi jejího obsahu, jsou odsouzeni k smrti. Vyzývám všechny horlivé muslimy, aby je rychle popravili, kdekoli je najdou, aby se nikdo neodvážil urazit islámskou svatost.“
Historikové se shodují, že vydání fatwy bylo pro Chomejního důležitým krokem, jak upevnit vlastní moc: „Írán byl z vnitropolitického hlediska ve svízelné situaci,“ potvrzuje Břetislav Tureček z Metropolitní univerzity Praha: „Několik měsíců předtím skončila osm let trvající válka s Irákem. Pro Írán znamenala stovky tisíc mrtvých, mimořádnou ekonomickou zátěž a pnutí ve společnosti. Stále více Íránců si uvědomovalo, že válka se tak dlouho vlekla především z vůle tamního režimu, včetně Chomejního. Ti nejodvážnější říkali, že válka mohla skončit dřív, že by bylo méně lidských i materiálních obětí.“
Chomejní potřeboval přesvědčit svět, že i po válce drží v Íránu moc v rukou a země je pod jeho vedením sjednocená. A potřeboval také něco proti domácí opozici, která navrhovala, aby se válkou vysílená země pokusila o spolupráci se Západem. Sjednotit Íránce se nakonec podařilo právě reakcí na Rushdieho Satanské verše.
Dlouhý černý šíp vyletěl
Že se oním pojítkem staly nakonec Satanské verše, byla spíš náhoda než záměr. O knížce se v Íránu vědělo hned od jejího vydání. Krátce poté totiž vyšla v íránských novinách recenze, která knížku označila za literární brak. Kritika z muslimských kruhů zase Rushdiemu vyčítala urážení Koránu a Proroka.
Hrdinu knihy autor nazývá Mahoundem (jak kdysi hanlivě nazvali anglosaští duchovní Mohameda) a i další alegorie muslimy zraňovaly: Mahound navštěvuje veřejný dům „stan u Černého kamene“ (evokuje svatyni Kába v Mekce), prostitutky se jmenují stejně jako manželky Proroka a nejoblíbenější z nich je popsána nahá.
Podle některých náznaků si Chomejní, který knihu nejspíš nečetl, zpočátku myslel, že veřejné odsouzení jí udělá jen reklamu. Ale když mu jeho poradci začali předčítat vybrané pasáže, zejména ty, ve kterých si Rushdie dělá legraci z věčně zamračeného duchovního (mělo prý jít o Chomejního karikaturu), padlo rozhodnutí využít knihy k onomu signálu dovnitř Íránu i do celého světa. Fatwa byla vydána – a nebo můžeme použít výrazu, který pronesl íránský prezident Alí Chameneí: „Dlouhý černý šíp již letí ke svému cíli.“
Zrušit ne, možná zapomenout?
Rushdie své dílo nejprve bránil, poté se kál, že nechtěl věřící urazit. Dokonce přestoupil (alespoň na chvíli) k islámu. Fatwa zvýšila prodej jeho knih, ale uvrhla ho do mnohaletého skrývání. Nesčetněkrát se stěhoval z jednoho místa střeženého tajnou službou na druhé. Rushdieho překladatel do japonštiny byl zavražděn. Italský překladatel a norský vydavatel byli zraněni.
Západní státy kvůli fatwě přerušily diplomatické styky s Íránem, v muslimských městech se konaly demonstrace podobné těm, které o téměř dvacet let později protestovaly proti karikaturám proroka Mohameda v dánském tisku. Teprve v roce 1998 se tehdejšímu britskému ministru zahraničí Robinu Cookovi podařilo přimět íránského kolegu Kamála Charrázího, aby slíbil zrušení fatwy.
Přesto pro část fundamentalistických muslimů stále platí – odvolat ji mohl jen Chomejní, který mezitím zemřel. V únoru 2003 proto íránští konzervativní duchovní platnost klatby potvrdili. Podle některých výkladů islámského práva sice není možné fatwu zrušit, ale lze na ni takzvaně „zapomenout“. Nezdá se však, že by v něco podobného mohl Rushdie doufat. Jeho příběh je možná jen ten „s odloženou tečkou“.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
