Byly Babice jenom vraždou komunistických funkcionářů?

Vladimír Brabec v televizním seriálu Třicet případů majora Zemana. Událostem v Babicích věnoval seriál dokonce dva díly - Foto: Archiv  České televize

Vladimír Brabec v televizním seriálu Třicet případů majora Zemana. Událostem v Babicích věnoval seriál dokonce dva dílyFoto: Archiv České televize

Co se odehrálo na jihozápadní Moravě počátkem 50. let? Neblaze proslulý seriál o majoru Zemanovi událostem v Babicích věnoval dokonce dva díly. Bohužel, pokroucená pravda z televizního seriálu často zůstává v širším povědomí.

Učitel Němec z Římova, jedna z obcí v dané lokalitě, sepsal své vzpomínky: „Žádný kraj v našem státě neprožíval od začátku roku 1951 tak úděsné období jako jihozápadní část Moravy kolem Moravských Budějovic a Třebíče. Tuto oblast měla naše Státní bezpečnost se svými sovětskými učiteli za místo, na kterém se v této době začne uskutečňovat akce, kterou sami její podněcovatelé nazvali příznačným jménem TEROR. Podle známé poučky J. V. Stalina o budování socialismu za stále se zostřujícího třídního boje bylo třeba těmi nekrutějšími metodami vyvolat všude ovzduší strachu, hrůzy, zastrašit potencionální odpůrce tzv. budování socialismu v naší vlasti.“ 

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Michal Stehlík

Bez návratu do období protektorátu ale nelze daným událostem porozumět: parašutistické výsadky na daném území, rozsáhlá a úspěšná partyzánská skupina Lenka-Jih podnikla řadu akcí proti nacistickým okupantům. Bez domácí podpory, statečných sedláků, mlynářů a farářů, by nic z toho nebylo možné. Právě za to někteří z nich po osvobození získali nejen uznání, ale také se zapojili do veřejného života. Byly to osobnosti, které byly veřejně respektovány. 

Nepřátelé komunistických pořádků 

Celý kraj byl ale také charakterizován silnou religiozitou. S tím souvisí i výsledky voleb v roce 1946. Na rozdíl od ostatních částí republiky zde nezvítězili komunisté, ale lidovci. Sečteme-li schopnost dotyčných aktivně se postavit totalitě, jejich ideové ukotvení, víru v Boha a politické preference, vyjde z toho zcela jasně území, které nebylo „novým pořádkům“ zavedeným po únoru 1948 nakloněno. Součástí pak je i neochota zakládat zemědělská družstva, která měla být základem tzv. kolektivizace. 

Památník zastřelených funkcionářů MNV, vybudovaný za normalizace - Foto: Wikimedia Commons, Jiří Sedláček - Frettie,  CC-BY-SA-3.0

Památník zastřelených funkcionářů MNV, vybudovaný za normalizaceFoto: Wikimedia Commons, Jiří Sedláček - Frettie, CC-BY-SA-3.0

Propaganda, která byla všudypřítomnou, ale nevzbuzovala u řady lidí přesvědčení a oddanost nově nastoleným komunistickým pořádkům. Naopak věřili, a možná také chtěli věřit tomu, že přece demokratický svět nemůže jen tak nečinně přihlížet vzniku nových totalitních systémů. Očekávání možného konfliktu – i válečného – bylo také jedním z prvků dané atmosféry. A jak se říká, tonoucí se i stébla chytá… 

Jak uvádí historik Michal Stehlík ve své knize Babické vraždy: „V babickém případu se spojuje tragický osud obětí zločinu i obětí komunistické justice, atmosféra strachu, postup režimu proti katolické církvi, tlak na selský stav v rámci kolektivizace, propaganda i osudy mnoha nevinných lidí, které doslova pozřel vír několika měsíců dramatických událostí ve zdánlivě ztraceném a nevýznamném regionu Vysočiny.“ 

Co se stalo v Babicích? 

Pokud zůstaneme jenom u strohých čísel a faktů, celkem bylo v osmi rozsáhlých soudních procesech odsouzeno 107 osob, z toho 11 k trestu smrti. Ale do jisté míry byly odsouzené také jejich rodiny, které byly v řadě případů vystěhovány a žily v nuzných a lidsky nedůstojných podmínkách. Přičteme-li k tomu, že těch se pak rehabilitační řízení netýkala, tak jsou to desítky dalších obětí. Na popraviště se dostávají i lidé, kteří byli již od jara 1951 ve vazbě, takže s vraždami komunistických funkcionářů počátkem července 1951 nemohli mít nic společného. Nebo lidé, kteří v babické škole prokazatelně nebyli a s danými vraždami neměli co do činění. 

Stačilo, že se pouze „někde s někým potkali“ a hodili se do celého ďábelského soukolí, které řídili čelní komunisté spolu s estébáky. Někteří z nich byli dokonce klasickými provokatéry. Co na tom, že to bylo dokonce i v komunistickém státě nezákonné. Ale zákonnost a spravedlnost, to bylo to poslední, oč v dané době a v daných událostech šlo. Vše bylo v rukou komunistů, existovala tzv. bezpečnostní pětka a ta rozhodovala již před „soudem“ o trestech.  

Rozplétat jména, místa a události den po dni není vůbec jednoduché, ale je to zcela příznačné pro krutá 50. léta, i pro to, jaký byl tzv. druhý život Babic. Využívala je propaganda, vytvářely se dezinformace a dezinterpretace, a tak se potvrzuje neblaze proslulé „goebbelsovské“ rčení, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.  

Pořad: Jak to bylo doopravdy  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pondělí 20:10; repríza sobota 14:34;  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace