Může člověka zabít zneuznání? Život Alfréda Radoka byl plný vyhazovů

Život Alfréda Radoka byl plný vyhazovů. Umíme si jeho odkazu vážit? - Foto:  ČTK, Pavel Vácha

Život Alfréda Radoka byl plný vyhazovů. Umíme si jeho odkazu vážit?Foto:  ČTK, Pavel Vácha

Alfréd Radok se narodil v roce 1914 v jižních Čechách, v Kolodějích nad Lužnicí. Otec byl židovského původu, matka katolička. Jméno Alfréd dostal v místní synagoze, ale v neděli chodíval na bohoslužby do katolického kostela.

Jeho cesta k divadlu nebyla přímočará, ale od ochotnických dob se projevoval jeho mimořádný a osobitý talent. Shodou okolností působil také v Divadle E. F. Buriana D 41, ale to už byl asistentem režie. 

Na dané období sám vzpomínal: „Přál bych každému, kdo začíná pracovat v divadle, aby mohl vstoupit do dílny E. F. Buriana, jako se to kdysi podařilo mně. Divadlo nepředstíralo, že je fotografií života.“ Teatrolog Vladimír Just vysvětluje: „To bylo divadlo jeho srdce, bylo to divadlo metafory a obrazotvornosti, a to provázelo Radoka po celý jeho život.“ 

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem byl teatrolog prof. Vladimír Just.

Transport ho neminul 

Po uzavření divadla nacisty působil pod pseudonymem Vladimír Bureš v plzeňském divadle, kde například inscenace Benátská maškaráda patřila k výrazným divadelním počinům. Také se tam klube Radok jako režisér autorského typu, dodává Vladimír Just. 

Kvůli jeho židovskému původu ho ale neminul transport. Naštěstí se mu podařilo zachránit útěkem, ale tragédií okolo něj bylo dost a dost, jak sám vzpomínal: „Tatínek a všichni moji příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. A já jsem, chtě nechtě, musel prohloubit svůj pozorovací talent. Poznával jsem na zcela konkrétních příkladech mechanismus moci.“ 

V divadle E. F. Buriana (na snímku) působil Radok jako asistent režie - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V divadle E. F. Buriana (na snímku) působil Radok jako asistent režieFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jeho návrat po válce do divadelního světa je provázen úspěchy i vyhazovy, ale projevuje se také jeho výjimečný talent ve spojení divadla a filmu, vysvětluje Just. Vznikají jeho mimořádná umělecká díla, a to i ve skromných podmínkách. 

Komunistické soukolí 

Ale nemilosrdné soukolí komunistického státu postupně semlelo vše, co nebylo v duchu doby, v duchu tzv. socialistického realismu. A tak ho politické problémy provázely po celý jeho další život. Stejně jako vyhazovy, stejně jako jeho přelomová umělecká díla. Vysvětlení dodává Vladimír Just: „On neustále přitahoval konflikty. Byl maximalistou v době, která žádnému maximalismu nepřála.“ 

Zcela zvláštní kapitolou je spojení Laterny magiky a Alfréda Radoka. Fenomenální úspěch a mezinárodní popularitu přinesla expozice na výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Odměnou pro uměleckého šéfa a tvůrce celé expozice Radoka byl posléze – díky kritice komunistů Václava Kopeckého a Ladislava Štolla – další vyhazov. Radokovo údajné „provinění“ spočívalo v uvedení Otvírání studánek hudebního skladatele Bohuslava Martinů, který byl v emigraci.  

Šedesátá léta přinesla nejen větší možnosti svobody ve společnosti, ale také rozvoj umění a kultury. Jeho působení v Městských divadlech pražských bylo další velkou Radokovou etapou. S tím souvisí také mezinárodní úspěchy jeho divadelních děl. 

Když začala 21. srpna 1968 okupace Československa, Alfrédu Radokovi se podařilo odjet do Švédska - Foto:  Národní archiv České republiky

Když začala 21. srpna 1968 okupace Československa, Alfrédu Radokovi se podařilo odjet do ŠvédskaFoto:  Národní archiv České republiky

Emigrace a zneuznání 

Tragickou tečkou byla okupace 21. srpna 1968. Alfrédu Radokovi se podařilo odejet do Švédska. Jisté rozčarování ale zažíval i zde a paradoxem bylo, že prchal před bolševismem do Švédska, ale zde se setkal s levičáckou komunou, která mu tak připomínalo období 50. let, vysvětluje Just. 

Následně byl také v komunistickém Československu s celou rodinou odsouzen za „nedovolené opuštění státu“. Nadějí v jeho uměleckých ambicích byla nabídka na hostování ve vídeňském Burgtheatru, a to na zinscenování dvou aktovek Václava Havla. Po první čtené zkoušce ale dostal další z řady svých infarktů a umírá v dubnu 1976 ve svých 62 letech. 

A jak to bylo s oceněním této výjimečné osobnosti? „Zneuznání ho zabilo. Byl to náš největší divadelní režisér druhé poloviny 20. století. A jeho život byl spjat s celou řadou neocenění,“ shrnuje teatrolog Vladimír Just.  

Pořad: Jak to bylo doopravdy  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pondělí 20:10; repríza sobota 14:34;  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace