Týkaly se rehabilitační soudy v 60. letech všech odsouzených?

Alexandr Dubček v květnu 1968 na zasedání ÚV KSČ sdělil, že „revoluční opatření, kterými byla postižena buržoazní třída, ať již jde o opatření ekonomická nebo politická a státněmocenská po únoru 1948, nebudou předmětem žádné revize.“ - Foto:  Česká televize

Alexandr Dubček v květnu 1968 na zasedání ÚV KSČ sdělil, že „revoluční opatření, kterými byla postižena buržoazní třída, ať již jde o opatření ekonomická nebo politická a státněmocenská po únoru 1948, nebudou předmětem žádné revize.“Foto:  Česká televize

Nespravedlivě odsouzení lidé, politicky vykonstruované procesy, součást historie komunistického Československa. Šedesátá léta, která jsou často označována jako „zlatá“, znamenala významné období pokusů ve všech oblastech života – i v očištění jmen těch, kteří byli nespravedlivě odsouzeni. Ale týkaly se tyto rehabilitace všech odsouzených? Byli reformní komunisté připraveni k přiznání vin a tragických událostí ve jménu světlých zítřků pod vedením Komunistické strany Československa?

Předseda československé vlády Viliam Široký v roce 1956 řekl: „V našich věznicích není ani jeden politický vězeň, jsou tam pouze kriminální zločinci.“ Těžko říct, zda ho k tomuto tvrzení vedla nevědomost, naivita, pokrytectví či zlá vůle. A také těžko usuzovat, zda je to výrok k smíchu či k pláči. Jistou odpovědí by mohly být počty lidí, kteří byli z politických důvodů odsouzeni na dlouhá léta do komunistických kriminálů, k trestům smrti, zbaveni možnosti života v elementární lidské důstojnosti, stejně jako členové jejich rodiny. 

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D.

Téma rehabilitací se stalo jedním ze stěžejních požadavků období Pražského jara. Vzniklo uskupení bývalých politických vězňů pod názvem K 231 – název navazoval na zákon, dle kterého byli odsuzováni. Pro společnost byly sdělované informace naprostým šokem. Jak tehdy uvedla publicistka Otta Bednářová: „Potřebovala jsem slyšet na vlastní uši svědectví čestných lidí, kteří trpěli ve vězení a jejichž mnozí přátelé byli popraveni. To už jsem znala pravdu o děsivém procesu s Miladou Horákovou. V soudní síni jsem pak prožila tři dny, poslouchala, jak docházelo k vykonstruovaným procesům, jak byli všichni bestiálně mučeni, jak byla vynucována jejich přiznání. Podívala jsem se až na dno zločinu, který navíc trval dál.“ 

Otta Bednářová uvedla, že se během rehabilitací dozvěděla pravdu o procesu s Miladou Horákovou a podívala se až na dno zločinu, který navíc trval dál - Foto:  NFA

Otta Bednářová uvedla, že se během rehabilitací dozvěděla pravdu o procesu s Miladou Horákovou a podívala se až na dno zločinu, který navíc trval dálFoto:  NFA

Otázkou ale bylo, do jaké míry si přiznat vše, co se v rámci „budování světlých zítřků“ odehrálo. „Reformní komunisté se K 231 báli,“ uvádí historik Oldřich Tůma. A tak nás nepřekvapí, že Alexandr Dubček v květnu 1968 na zasedání ÚV KSČ k tématu rehabilitací a revize dosavadního významu sdělil, že „revoluční opatření, kterými byla postižena buržoazní třída, ať již jde o opatření ekonomická nebo politická a státněmocenská po únoru 1948, nebudou předmětem žádné revize.“  

S okupací vojsky Varšavské smlouvy pak přichází jednoznačný konec i jakýmkoliv, byť omezeným, snahám o rehabilitace, takže „obětí byly desetitisíce, ale nějakého trestu se z pachatelů dočkala pouze menšina, celkově byla rehabilitována jen menšina a celý proces byl rychle zastaven,“ říká Oldřich Tůma. 

Pořad: Jak to bylo doopravdy  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: pondělí 20:10; repríza sobota 14:34;  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace