Ondřej Konrád: Žasnutí nad žasnoucími vojenskými zpravodajci

Státní zastupitelství totiž Pohůnkovi čerstvě přidalo obvinění, že paní Nagyové, dnes už Nečasové, navrhl, aby sledovačku prováděla soukromá firma. Ovšem na náklady ministerstva obrany. Je sice pochopitelné, že se zpravodajec brání, jak může. Ale vyjadřovat pohoršení nad tím, kam až jsme dospěli a co si dovolují žalobci, a přitom pomíjet, na čem se sám podílel, to chce zvláštní náturu.

Pohůnek totiž říká, že si prý tak jeho útvar vlastně jen ověřoval, do jaké míry je jím doporučená soukromá agentura spolehlivá. Aniž by mu přišlo zvláštní, co si to paní Nagyová na státní útraty objednává. Že by si přitom nepoložil otázku, proč chce nechat špehovat ženu svého nadřízeného? Že by nic netušil o dlouho bujícím vztahu Nagyové s Nečasem? A že by se také nezajímal, proč má být zároveň sledován i párek zaměstnanců premiérovy kanceláře? Byl by Pohůnek ochoten bez mrknutí oka dávat k dispozici lidi i techniku komukoli výše postavenému, kdo si o to řekne? Aniž by si kladl všelijaké otázky?

Jistě, Pohůnek v tom nebyl sám, sledovačku klamané manželky umožnil šéf Vojenského zpravodajství Páleník a pak jeho nástupce Kovanda, „pán s umělým psem“, jak mu konspirativně říkala Nagyová v policií zachycené komunikaci. Kovanda se přitom hájí tím, že žádost ředitelky sekretariátu považoval „za dobrou věc“, neboť šlo o „úkol z nejvyšších míst týkající se hrozby vůči státu“.

Veškeré užité citáty, vzbuzují směs pobavení se zděšením. Těžko říci, co převažuje. Ale asi přece jen to druhé. Takový přistup vysokých zpravodajských funkcionářů, kteří mají chránit zájmy republiky, totiž přesahuje dosavadní představy, co je možné si dovolit. Abychom parafrázovali Pohůnkova úvodní slova. A chování Kovandy a ostatních nelze nijak ospravedlnit. Jen snad jakž takž vysvětlit.

Paní Nagyová totiž musela umět velmi účinně pouštět hrůzu a vyvolávat dojem téměř všemocnosti. Bál se jí zřejmě kdekdo. Ale že před ní bez pochybností sráželi podpatky i důstojníci zpravodajského resortu, nad tím člověk zůstává v ustrnutí. Ale nakonec se přece musí smát. Když čte, že Pohůnkův advokát říká: do příslušné dokumentace nelze nahlédnout, neboť je v režimu utajení. To je podle regulí rozvědky třeba i pravda. Ale může to platit i v případě tak obludného překročení pravomocí? O něm už veřejnost stejně ví dost a dost. Vždyť vlastně především kvůli němu jde o víkendu volit. Mnozí z nás s vírou, že se něco podobného nebude moci opakovat.