Robert Schuster: Zemřel Roman Herzog, prezident, který nabádal Němce k reformám
V úterý zemřel ve věku 82 let sedmý prezident Spolkové republiky Německo, Roman Herzog. Na věčnost tak odešel politik, který byl dlouho vnímán především jako renomovaný expert na ústavní právo.
A když se stal v roce 1987 předsedou ústavního soudu, považoval to on sám za vyvrcholení svého veřejného působení. O to větší bylo překvapení, když Herzog kývl na nabídku tehdejšího kancléře Helmuta Kohla a souhlasil s kandidaturou na nejvyšší úřad v zemi.
Jeho výchozí situace přitom nebyla vůbec jednoduchá. Jednak nastupoval po aristokraticky kultivovaném světoběžníkovi Richardu von Weizsäckerovi, jenž je dodnes považován za možná největší osobnost, jakou Němci v čele státu měli.
Dalším hendikepem se zdálo být, že jako prezident byl pouze kandidátem druhé volby. Kohl totiž původně favorizoval v čele státu saského ministra spravedlnosti Steffena Heitmanna.
Kancléř, který prosadil sjednocení země, to chtěl symbolicky stvrdit zvolením východního Němce, navíc disidenta a konzervativního antikomunisty do čela státu. Heitmann se ale krátce po nominaci kandidatury vzdal – hlavně kvůli kritice, kterou vyvolaly některé jeho výroky na adresu žen či nacistické minulosti Německa.
Ovšem Herzog jako prezident velmi brzy ukázal, že zdaleka není nějakým nouzovým řešením. Směrem dovnitř země se profiloval jako politik, který volal vzhledem k nastupující ekonomické krizi vyvolané náklady na sjednocení země po zásadních reformách sociálního státu. Ve svém legendárním projevu z roku 1997 nabádal Němce, aby si každý jednotlivec sám za sebe něco odepřel a změnil své myšlení.
Česko-německá deklarace
Svou roli ovšem našel prezident Herzog i ve vztahu k zahraničí. Velké úsilí vynaložil směrem k zemím střední a východní Evropy. Jeho ambicí bylo, aby se mezi Němci a Poláky, případně mezi Němci a Čechy vytvořilo podobné klima důvěry, jako například mezi Němci a Francouzi.
To předpokládalo schopnost hovořit o sporných momentech vzájemných vztahů, stejně tak jako o vlastním selhání. Proto Herzog již relativně krátce po svém zvolení prezidentem navštívil Polsko, kde podobně jako o několik desítek let dřív sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt, vzdal hold obětem nacistického Německa.
Důležitou roli sehrál i ve vztahu k Česku, když se od poloviny 90. let zasazoval o historické vyrovnání mezi oběma národy, což se opět neobešlo bez vzájemného přiznání viny. Výsledkem byla česko-německá deklarace z roku 1997, která ač byla svého času kritizována pro údajnou nekonkrétnost, se v následujících letech stala dobrým odrazovým můstkem pro další rozvoj česko-německých vztahů.
Ke konci svého života se Roman Herzog ve svých příspěvcích i veřejných vystoupeních věnoval stále častěji evropské integraci. I když nikoho nenechával na pochybách, že evropskou myšlenku podporuje, považoval trend směřující ke stále většímu předávání kompetencí od členských států na unijní úroveň za špatný.
Zůstal tak de facto věrný postojům, jež zastávali němečtí ústavní soudci v dobách, kdy jim předsedal. Tehdy Německo mimo jiné schvalovalo Maastrichtskou smlouvu, která posunula dosavadní hlavně ekonomicky založené Evropské společenství na vyšší úroveň, do podoby politické unie. Ústavní soudci ji svého času posvětili, ale zároveň dali najevo, že integrační proces nesmí postupovat na úkor demokratických principů. To je koneckonců téma, jež se neustále opakuje i v debatách o budoucností současné Evropské unie.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
