Jaroslav Šonka: Walter Laqueur a kniha, která u nás nenašla nakladatele

Laqueur se narodil ve Vratislavi a chodil do německých škol. Pronásledování židovských Němců ho ve věku šestnácti let, v roce 1938, přivedlo na myšlenku útěku do Palestiny. Skutečně se tam dostal a celý zbytek jeho rodiny byl zavražděn v plynových komorách. Po různých peripetiích se stal historikem, žije ve Spojených státech, a jeho dílo, mimo jiné právě o holocaustu, je světoznámé.

Začátek jeho pamětí, vzpomínky na mládí ve 30. letech ve Vratislavi a na Palestinu před založením státu Izrael je pozoruhodně otevřené, hodnotí vstřícně starou německou vlast, kam se v době poválečné začal vracet, ale i odpornost nacistické hrůzovlády. Popisuje také začátky v palestinském kibucu.

Pro naši dnešní perspektivu je významné i svědectví o tom, jak těžké to měli němečtí židé, najít koncem 30. let místo, kam odejít. Uprchlíky nikdo nebral. Byly to takové adresy, jako Bolívie či Singapur. Spojené státy, Velká Británie a jiné se spíše bránily, kvótovaly vízové možnosti a svět se nechoval vstřícně, a to ani v Československu, kde se ovšem dočasně zachránila část židovských Němců, dočasně.

A aktivisté, kteří uprchlíkům pomáhali, třeba bratří Čapkové, se v tehdejších českých médiích pochval nedočkali. Posléze se valná část německé židovské populace dostala do plynových komor, protože pro uprchlíky jaksi nikde nebylo místo. Dnes vzpomínáme na oběti, ale už ne tolik na to, jakou spoluvinu nesou ti, kteří se nepostarali o uprchlíky. Není to podobné něčemu dnešnímu?

Modlitby Němců

Karel a Josef Čapkové|foto: Radio Praha

A teď jsem tedy dostal do rukou knihu první knihu pamětí Waltera Laqueura přeloženou do češtiny. Text přeložila Petruška Šustrová, která v záhlaví dodává, že ho přeložila „pro své přátele“. Jako chartistka si jistě pamatuje, jak se tehdy knihy překládaly, opisovaly a dávaly dál. Ale je to něco pro dnešní situaci?

Překladatelka vypráví, že prostě nenašla nakladatele, protože Walter Laqueur v naší izolované kotlině není znám. To je na jedné straně zajímavý symptom jazykem a postoji způsobeného sebeomezení. Na druhé straně je to v současné situaci i znakem nepoučenosti historií.

Opět prchají lidé před válkou a vražednými úmysly a v České republice pobíhají, někteří ovšem pajdají, hrdinové, kteří se chovají jako ony státy, které koncem 30. let nepřijaly uprchlíky z Německa a spolupodepsaly se tak na jejich tragickém osudu. Historie se sice neopakuje, alespoň ne zcela. Nepoučenost historií je však znamením nevzdělanosti. Něco bychom s tím měli udělat.

Stačilo by na začátku, kdyby se někdo na jméno Walter Laqueur podíval na internetu a poprosil Petrušku Šustrovou o tuto knihu i o další překlady. A pak by si to měl přečíst i někdo v dnešních českých politických špičkách, odkud po teroristické útoku v Berlíně zazněly i velmi hloupé průpovídky.

A veřejnost tápe. Mně je ovšem hej, já to vím. Sám jsem byl uprchlíkem a bylo mi pomoženo. V zemi, ze které vyšel Walter Laqueur a která teď řeší teroristické útoky, často i modlitbami Němců spolu s uprchlíky.