Adam Černý: Volby v Tunisku, kde začalo arabské jaro

31. říjen 2014

Tunisko se stalo mezi arabskými zeměmi jistou výjimkou, protože na rozdíl od zemí jako Egypt či Libye, se zde podařilo uspořádat už druhé svobodné volby od pádu režimu na jaře roku 2011.

V Česku, kde jsme si během posledních dvou let užili nejrůznějších voleb do sytosti, bychom měli mít pro podobné situace jinde pochopení a na případné stesky bychom dokázali odpovědět, že různá hlasování prostě k demokracii patří.

Jinak to však vnímají v Tunisku, kde hned po čtvrtečním vyhlášení oficiálních výsledků parlamentních voleb, začala kampaň, která za tři neděle vyvrcholí volbou prezidenta.

Už jen samotný fakt, že se jak parlamentní i prezidentské volby konají na arabské poměry vskutku demokraticky a spořádaně, stojí za zaznamenání. Právě v Tunisku před necelými čtyřmi lety jeden nezaměstnaný mladík samoupálením odstartoval společenský protest, který vyvrcholil pádem autokratického režimu a který podnítil obdobné a stejně silné reprízy v jiných zemích, pro něž se v souhrnu vžilo označení arabské jaro.

Čtěte také

Většina politických nálepek nutně zjednodušuje, protože pod jednu etiketu shrnuje události, které se při bližším pohledu liší. O to více je třeba připomenout, že Tunisko má za sebou už druhé svobodné volby, jež navíc povedou k takové výměně vlády, kterou nebude provázet násilí ústící buď ve vlnu atentátů, nebo nástup armády, popřípadě chaos, v němž se mísí obojí.

Stačí zmínit vývoj v Egyptě nebo Libyi, abychom jmenovali země z nejbližšího tuniského okolí. Z nynějších parlamentních voleb jako nejsilnější vzešla sekulární Strana Tuniska, která překvapivě porazila vítězku voleb do ústavodárného shromáždění z roku 2011, Islamistickou stranu obnovy. Je jistě potěšitelné, protože na arabské poměry nezvyklé, že všechny strany výsledky voleb uznaly.

To neznamená, že vývoj v zemi, odkud vzešlo arabské jaro, není bez rizika. Vítěz i poražený, kteří proti sobě vedli v posledních týdnech kampaň, budou možná z čistě matematických důvodů donuceni spolu uzavřít dohodu o vládě národní jednoty, jejíž fungování by bylo další praktickou zkouškou stability tuniské demokracie.

Zemi, kde stále ještě kolem 30 procent mladých lidí s vysokoškolským diplomem nemůže najít práci, což bylo jedním z důležitých motivů jejich vzpoury proti autokratickému a zkorumpovanému režimu, a zemi, která má ekonomicky šanci přežít, když vnitřními otřesy neodradí zahraniční turisty, jiné než pragmatické řešení snad ani nezbývá.

autor: Adam Černý
Spustit audio